Prezident je člověk, který je v zahraničí vidět snad nejvíce ze všech lidí dané země. Nikoho nikde nezajímá, co kdy řekl Franta Ocásek, když se v hospodě zamyslel nad nesmrtelností chrousta…
S prezidentem se to má dost jinak. Bývá to nejvyšší představitel té které země, jeho slova a názory pečlivě sledují nejvýznačnější mediální struktury. A to ať jde o názory a činy jím prezentované na domácí půdě, tak i v zahraniční, při nějaké té oficiální, ale i neoficiální příležitosti.
A to je v případě našeho pana prezidenta Miloše Zemana, to si přiznejme, dost průšvih…
Vůbec si neumím představit, jak působí na lidi v cizích zemích člověk, který si třese rukou s vrcholnými představiteli Číny, což by nebylo nic hrozného, kdyby při to potřásání komentoval jen možnosti případné obchodní spolupráce. Jenže on si neodpustí ujišťování režimu, kde slova jako lidská práva mají váhu jednoho dílku toaletního papíru, o tom, že mu vůbec nevadí, že doslova násilím anektoval Tibet. Co si asi tak mohou myslet naši zahraniční partneři v euro-atlantické sféře o člověku, který je vrcholným politikem země, která celé roky držela nějaký kurz, zdá se, že ho stále drží, ale on ten šibal prezidentská jedná a mluví zcela opačně…?
Těším se na nového, jiného prezidenta, protože tenhle nám dělá ostudu. Na jedné straně se paktuje s režimem (s režimy, když k Číně připočítáme i Putinovo Rusko…), co si absolutně neláme hlavu s lidskými právy, na straně druhé si hraje na demokrata a humanistu, když vyzdvihuje udělením Státních vyznamenání lidi, kteří v boji za lidská práva položili své životy.
Paradox jako dojnice…
Tím ani trochu nechci polemizovat s tím, zda si oni padlí vojáci, nebo bojovníci za svobodu Státní vyznamenání zasloužili. O tom nemám pochyb. Spíše mě zaráží ten paradox a jistá „nesrovnalost“ v názorových kotrmelcích prezidenta Zemana.
Ono s těmi vyznamenáními je to vůbec trapas. Doufám, že příští prezident naší vlasti nebude dělat z tak oficiální události, jako je předávání vyznamenání a řádů v den výročí vzniku Československého státu, takovou frašku na způsob rozmaru trucovitého monarchy, jakou pan Zeman předvedl.
Ten svátek a udílení není o sympatiích nebo antipatiích prezidenta, jde o oficiální akt, při kterém je prezident pouhým (s odpuštěním) vykonavatelem uznání státu jako takového. Jen panu Zemanovi o tom asi nikdo neřekl, respektive asi řekl, ale on to chápe „trochu“ jinak.
Pan prezident složil kdysi jeden slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Čeho se týkají slova ze slibu – „svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu „?
To totiž znamná, že nemůže ze svého slibu žádnou skupinu lidí vylučovat, či zvýhodňovat některou část lidu, třídu, skupinu či vrstvu. A skutečnost přístupu pana prezidenta?
Toho na oficiální státní akt pozve, protože toho má rád, a toho nepozve, protože s tím se „rád“ nemá.
Chápete tu hrůzu, která s toho doslova křičí?
Pan prezident se brání tím, že není povinen někoho (rektory některých Vysokých škol) pozvat, jenže on nějak nechápe, že v rámci prezidentského slibu, který složil do rukou předsedy Senátu, nemá právo nepozvat někoho, kdo se podle zvyklostí aktu udílení vyznamenání vždy zúčastňoval…
A co se týká udílených vyznamenání?
Je velmi „diskutabilní“ udělení vyznamenání Lucii Bílé, Filipu Renčovi, nebo panu Robertu Sedláčkovi. Lucie Bílá dejme tomu, jde o opravdu výjimečnou zpěvačku, udělení vyznamenání zrovna jí ale klade otázku, zda by si na ni pan prezident vůbec vzpomněl, kdyby mu nebyla dost silnou oporou v jeho mediální kampani při volbách hlavy státu…
Bohužel mám velmi silný pocit, že za role v muzikálech asi paní Bílá onu Medaili Za zásluhy I. stupně nedostala. Už navždycky bude mít toto její ocenění nahořklou chuť, byť by si ho svým zpěvem zasloužila sebevíce.
O pánech Renčovi a Sedláčkovi platí to samé v bleděmodrém. Kdyby netočili o panu prezidentovi dokumenty na objednávku, ani pes by po nich na nádvoří Pražského Hradu neštěkl…
Pan Zeman si z udílení Státních vyznamenání udělal svůj osobní mejdan. On rozhoduje o tom, kdo se zúčastní ne jeho osobního divadla, ale oficiálního aktu, do kterého přeci sakra vůbec nepatří takové licoměrnosti a malichernosti, jako jsou jeho osobní neshody s některými lidmi.
On absolutně nechápe, že stát nezajímá, s kým si během posledního roku vjel do vlasů. Stát přeci zajímá, kdo a co udělal tak dobrého a obdivuhodného, že si za to zaslouží uznání. Státní uznání, ne jeho – občana Zemana, byť zastává funkci prezidenta. Tu funkci má od státu propůjčenou, a Bůh ví, že dělá vše proto, aby si ji ani trochu nezasloužil.
Pan Zeman dokáže ponížit každý státnický akt, jakého se dotkne. Nad státním pokladem, dědictvím našich panovníků vrávorá opilý (nebo snad opravdu někdo věří na "virózu"...?). Z udílení státních vyznamenaní a řádů udělá komedii o tom, koho má nebo nemá on osobně rád. Když odjede do ciziny, dozvíme se vzápětí, že tam jméno naší země doslova zostudil a ponížil.
Jeho zvolení bylo špatnou volbou, budiž nám to ponaučením. Za chyby se platí, a tahle pětiletá nás bude ještě hodně bolet…
