Bylo mu asi tak dvanáct let, jí o rok více. Pro ty její krásné oči dokázal udělat hodně, ani bolesti se pro ně nebál…
Začalo to jako nevinná hra. Jako spousta dívek, i ona milovala květiny. Dokázala z nich vyrobit spoustu krásných věcí, toho horkého letního odpoledne z nich vyráběla postavičky panenek. Nedostávalo se jí materiálu na sukýnku, ten, v podobě květů nádherných růžových pivoněk, rostl za plotem v zahradě nějaké paní Vítkové. Paní Vítková přes prázdninový týden na své chatě nebyla, přijížděla se svým manželem vždy až v pátek navečer.
Ten den byl čtvrtek…
Když viděl, jak moc po několika květech oněch pivoněk touží, přelezl plot, a skrze oka v pletivu jí tři květy podal. Potom, když se stejnou cestou vracel ven ze zakázaného území, všiml si, že přes vrchol plotu sousední zahrady nakukuje sousedovic kluk, nějaký Petr Štěpánek.
Za květy pivoňky dostal sladkou pusu a dostalo se mu obdivného pohledu, který v těch krásných holčičích očích znamenal něco srovnatelného snad jen s výhrou v loterii.
Přišel páteční podvečer, a musel za tu dívčí přízeň platit i s úroky…
Jako saň, vřítila se paní Vítková do chaty jeho rodičů a ukazovala na něho svým kostnatým prstem. Čekal všechno možné, ale vývoj situace se najednou ubíral velmi překvapivým směrem.
„Ty lumpe, tys nám otrhal ze záhonku všechny jahody! Co sis to vůbec dovolil…?!“
S překvapením zíral střídavě na rozzuřenou paní Vítkovou, a na svou mámu, která se té líté sani omlouvala.
„To ale není pravda, já jsem k vám do zahrady vlezl, ale ne pro jahody, utrhnul jsem tam jen tři pivoňky pro…“ ne, její jméno nevyslovil, přišlo by mu to srabácké.
„Nelži, ty cápku, Péťa Štěpánků tě dobře viděl, jak si láduješ kapsy našima jahodama…!“
Co mohl dělat?
Máma už sahala po dědových kalhotách, co visely na sloupu v rohu chaty. Vytáhla z nich pásek…
Marně se jim oběma snažil vysvětlit, že o jahodách nic neví, dostal nářez, jako nikdy před tím. Bolel ho o to víc, že přišel neprávem, a hlavně musel při exekuci sledovat, jak se paní Vítková vítězoslavně usmívá. Máma s ním pak do druhého dne nepromluvila ani slovo.
Cítil to příkoří jako palčivý oheň, ten pocit začal jako malá vlnka, která se postupně stávala vlnou tsunami. A najednou věděl, co udělá…
Uběhl skoro týden, zase tu byl čtvrtek, a on zase stál před plotem paní Vítkové. Viděl až na záhon jahod, kde už opět dozrávala další várka sladkých plodů. Viděl také, že ve vedlejší zahradě klečí u svého kola Petr Štěpánek, snad si na něm něco opravoval, snad jen mazal řetěz. Pomalu, s naprostým klidem přelezl plot, který ho dělil od záhonku s jahodami. Vůbec si nevšímal vykulených očí sousedovic udavače, který ho s otevřenou pusou sledoval. Došel k záhonku, a pomalu začal otrhávat jahody…
Druhý den, přesně ve stejnou dobu, jako týden před tím, přilétla znovu saň. Viděl ji dříve, než jeho máma. Sám vytáhl pásek z dědových kalhot, a když vyšel před chatu, kde máma věšela vyprané prádlo na šňůru nataženou mezi dvěma jabloněmi, ten pásek jí podával se slovy – „asi ho budeš potřebovat…“
Litanie saně Vítkové nebrala konce, máma se tvářila doslova vyděšeně, a on tentokrát mlčel, dokud Vítkové nedošel dech.
Potom řekl – „ Jo, tentokrát je to pravda, sežral jsem vám ty vaše jahody. A víte proč? Protože jsem za ně už minule dostal, i když jsem se jich tehdy ani nedotkl…“
V tu chvíli máma pochopila. Vítkovou, která stále nemohla chytit dech, vyprovodila ze zahrady ven, za ujišťování, že si to s klukem vyřídí, a že už se to fakt nikdy nestane.
Pak si sedla na lavici před chatou a dlouho se dívala svému synovi do očí.
„Tak spusť“… řekla, a z jejího hlasu byla slyšet únava.
„ Je to jednoduchý, já tam minulý týden vlezl pro pivoňky pro Alenu, byly tři. Nevěřila jsi mi, ale já tam tehdy fakt žádný jahody nesnědl, ani jednu. Jo, Petr Štěpánek mě viděl, jak lezu ze zahrady ven. Možná sežral ty jahody pak sám, nevím. Ale já ti minule nelhal, ani teď ti nelžu…“
Máma k němu natáhla ruku s páskem „pověs ho zpátky“, řekla mu.
„Už to prosím tě nikdy nedělej“ dodala ještě, „ani kytky nesmíš z cizí zahrady krást, ani tři květy, i když jich je na keři padesát…“
„Nebudu, a ty už mně prosím tě příště věř, když ti něco říkám“.
„Fajn. Jo, a kdyby si náhodou přišla paní Štěpánková stěžovat, že má její Péťa monokl, tak mi pásek nenos, ten výprask za monokl jsi už dostal minulý pátek…“
