Dnes, v den výročí jeho úmrtí, pokusím se poskládat si vzpomínky na dobu, v níž tento člověk ovlivnil i můj život, moje myšlení, mé sny a touhy…
.
Přiznám se bez mučení, že před vlastním Sametem jsem Václava Havla vůbec neznal. Nejen, že jsem nevěděl, jak vypadá, neměl jsem ani zdání o tom, proč je trnem v oku komunistickému režimu, proč se občas někde na zdi objevilo křídou napsané jeho jméno, proč jeho jméno občas padlo na Hlasu Ameriky.
Asi to bylo tím, že Hlas Ameriky byl tak rušený státními rušičkami, že jsem toho moc nerozuměl a vlastně mě ten praskot, pískání a hučení po chvíli přestalo bavit poslouchat. Jeho jméno jsem více zaznamenal až po návratu z vojny, to bylo na jaře roku 89´. Tehdy jsem ale měl jiné starosti, osobní, musel jsem se ženit a jak si asi každý umí představit, v hlavě tehdy dvacetiletého kluka to znamenalo pěknej guláš i bez disidentů, demonstrací a sprchování z vodních děl.
Pak přišel Samet a tehdy nešlo ani omylem zůstat stranou a ubránit se vtáhnutí do tehdejšího dění. Ani v nejfantastičtějších snech jsem si před 17. listopadem 89´neuměl představit atmosféru a pocity, které na mě tehdy zaútočily s razancí střemhlavého bombardéru.
A tehdy jsem ho poprvé spatřil. Přiznám se, že jeho zjevem jsem byl tak trochu zklamaný, nevím, co jsem čekal, ale menšího, nenápadného a tichého muže asi určitě ne. Podle toho, jak po něm prý komunistický režim šel a jak prý odolával, jsem si asi v duchu namaloval člověka velikého, s výrazným obličejem a s charismatem dávných vojevůdců.
A pak jsem ho ale začal poslouchat a světe div se – on začal v mém názoru na něj růst tempem kouzelné fazole. Byl tehdy se svými názory, postoji a vším, co dokázal způsobem svým vlastním nahlas říkat, doslova zjevením. Po mém dosavadním životě v socialistickém zaprděném bahýnku představoval Václav Havel rozlomenou mříž, čistou vodu, vytrysknutou ze dna bahnitého nánosu. To je věc, za kterou nikdy Václavu Havlovi nepřestanu být vděčný.
Za tu obrovskou naději, za tu dosud netušenou vůli setřepat ze sebe šedá pouta normalizačního života, za tu radost, jakou jsem nejen já, ale celý svět kolem mě, začal doslova zářit. Byla to krásná doba, doba, na kterou se NIKDY nezapomene. Dodnes si vzpomínám na televizní přenos z USA, kde Václav Havel anglicky mluvil k americkému kongresu, senátu a vůbec, nejen k celé Americe, ale doslova k celému světu.
Asi nebudu umět slovy popsat ten pocit hrdosti, jaký jsem tehdy na svého prezidenta měl, jak jsem byl pyšný na to, že jsem Čech, stejně, jako byl ten malý mužíček za řečnickým pultem, který měl tehdy za zády americkou vlajku. Jak jsem byl hrdý a doslova jsem cítil slzy dojetí v očích, když celý ten veliký sál, plný amerických potentátů tehdy vstal a NAŠEMU prezidentovi ve stoje tleskal.
Vzpomínám si, jak jsem si tehdy umanul, že se také musím naučit anglicky, alespoň tak, jak jsem slyšel tehdy hovořit Václava Havla.
Bohužel, později mě došla vůle učit se a časem se dostavily i jiné pocity, o kterých kdyby mně tehdy někdo řekl, že je budu mít, za nic na světě bych tomu nevěřil. Ale stalo se…
Jak šel čas a člověk si začal umět poskládávat určité souvislosti, myšlenky a obrazy do určitého vzorce, začalo mně docházet, že stejně, jako je člověk slepý v počáteční zamilovanosti, kdy je ochoten přehlížet i chyby milovaného, stejně tak jsem těsně po Sametu nevnímal určité věci, se kterými jsem později nenacházel s panem Havlem tak úplnou shodu.
Po čase jsem s ním v některých ohledech doslova tvrdě nesouhlasil, a dokonce jsem dospěl do tak rouhačského stavu, že jsem ho za určité události doslova kritizoval. Uvědomil jsem si ale naštěstí časem fakt, ke kterému jsem byl podobně, jako asi spousta jiných lidí těsně po Sametu, slepý, a sice, že přeci žádný člověk není jen svatý, že žádný člověk není černobílý, každý umí nejen potěšit, ale i zarmoutit.
Václava Havla je třeba podle mého osobního názoru brát samozřejmě „jen“ jako obyčejného člověka, tvora z masa a kostí, který dělá, respektive v jeho případě už platí že dělal, chyby stejně, jako je umí dělat každý z nás.
Nelze ho brát jako boha, ikonu, která se těší statusu nedotknutelnosti, jako někoho, kdo nesmí být pro jeho neoddiskutovatelné zásluhy, kritizován. Kdybychom si ho takového malovali, a že jsou tací lidé, kteří do tohoto malířského stylu fušují, lhali bychom sami sobě a jeho památce, kterou si připomínáme právě dnes, v den výročí jeho skonu.
Pro mě bude navždy člověkem, který mně na jednu stranu vzal pár iluzí, který mně ale na stranu druhou dokázal dát něco, co je ve světě setsakra úzkoprofilovým zbožím – dal mi kdysi naději, že se naučím, pomyslně řečeno, létat, že budu smět létat.
A za ten pocit, za tu naději, mu dnes děkuji.
.
