Do pekla vede mnoho cest, ale jedna z nich je nejrychlejší. Ta, po níž jdeme vědomě a dobrovolně…
Příběh dvou můžu. Každý z nich stál na začátku na opačné straně zákona, aby se nakonec sešli na té jedné…
Zase jeden kšeft, který musel vypadat jako „nehoda“. Přitom právě tyhle záležitosti v sobě nesou největší riziko, že se něco podělá. Zapálil si cigaretu a podíval se na hodinky. Odhadoval, že nejpozději do pěti minut uslyší kvílení sirény a na prostranství před rozestavěný vysokopodlažní dům, přijede první z aut s modrým majáčkem.
To auto, ať už sanitka, nebo policejní hlídkový vůz, zastaví poblíže rozbitého těla jednoho stavebního inženýra, který byl strašně neopatrný a sám se šel v tomhle deštivém pátečním večeru přesvědčit, jestli je vše na staveništi zajištěné… Vedle jeho těla se najde poznámkový sešit a jeden arch stavebního technického plánu, na němž bude zobrazeno cosi o elektroinstalačních procedurách, prováděných přesně v tom patře, ze kterého se svou neopatrností zřítil…
Ten stavení inženýr zlobil jeho chlebodárce a to tak, že velmi. Prostě nechtěl být rozumným a za adekvátní hodnotu, které by se mu dostalo, nechtěl uznat, že jedna určitá stavební aktivita jedné společnosti, která patřila do objemné náruče rodiny ctihodného pana Churavého dělá vše tak, jak se podle zákonů sluší…
Pan Churavý měl trpělivost, ale když si pan stavební inženýr nedal říci po dobrém a začal se na jistých místech zmiňovat o tom, že na něho „mafiánské praktiky toho šmejda Churavého neplatí“ a že zákony platí pro každého, tak se muselo zákonitě stát to, co se stalo.
Pan Churavý si nechal zavolat jednoho muže, který měl v jeho, řekněme – organizaci, zvláštní postavení. Ten muž byl bývalým policistou, ale to už bylo dávno.
V jiné době a za jiných okolností…
Ten muž, bývalý policista, právě zjistil, že jeho cigareta dohořela do poloviny, když se na scéně skutečně objevilo policejní auto. Přijelo se zapnutou sirénou, ale ta se přestala svěřovat světu se svým naléhavým posláním hned, jak se kola vozu zastavila.
Do sychravého listopadového večera už jen střídavé modré světlo majáků prozrazovalo, že se stalo něco mimořádného. Pod deštníkem se krčil starší člověk, který šel vyvenčit svého psa, aby zjistil, že občas na chodníku leží mrtvá těla neznámých mužů.
Cigareta byla dokouřena do konce a její nedopalek skončil v popelníku auta, když ten dobrý starší muž na ulici vysvětloval dvěma policistům, že to byl on, kdo je zavolal. Jedna z postav v uniformě se sehnula k ležící postavě, aby se vzápětí vydala nazpátek k policejní Oktávii a s něčím se svěřila do vysílačky.
Přijela další tři auta, přibyly další modré majáčky a lékař konstatoval smrt, předběžně vlivem mnohačetných poraněních, která byla už na první pohled zjevně způsobená pádem z výšky.
Muž v autě přesně věděl, co se před ním odehrává, sám byl přímým účastníkem desítek, možná stovek podobných situací. Jeho úloha skončila ve chvíli, kdy se přesvědčil, že na místo dorazila černá dodávka pohřební služby, na jejíž výplatní listině byl buď lékař ohledávající tělo, nebo některý z přítomných policistů. Mrtvol není nikdy dost a je třeba vědět dříve než se dozví konkurence, kam je dobré přijet, aby se mohlo do útrob pohřebáckého auta naložit to, co se pádem z výšky stalo předmětem obchodního zájmu…
Auto muže, který měl pád stavebního inženýra na svědomí, pomalu odjíždělo opačným směrem, než bylo místo, kde právě nakládali dva muži jedno tělo do plastikového pytle.
„Zítra bude hezky. Dneska sice hodně pršelo, ale myslím, že až pojedete zítra na golf, že už nebude důvod, abyste si dělal nějaké starosti…“ řekl muž do telefonu a na druhé straně spojení se pan Churavý usmál.
„Ne, zítra na golf nepojedu, mám něco na práci v sekretariátu strany. To víte, ty komunální volby nám teď chvíli nedají spát. Ale hezké počasí potěší, to každopádně… Hned se bude lépe přemýšlet a plánovat další záležitosti v zájmu občanů a našeho města vůbec… Stavte se pozítří, myslím, že dáme do pořádku tu vaši pohledávku. Jsem spokojený, není důvod, abyste z toho také něco neměl i vy…“
„Ano, stavím se, pane Churavý. Dobrou noc.“
Dobrou, pane Plíhale. A… díky…“
„Rádo se stalo…“ usmál se tentokrát muž za volantem. Představoval si, co se asi právě děje při vyšetřování té „nešťastné události“. Věděl, že se ten, kdo dostane tenhle „padák“, jak se v policejní hantýrce říkalo lidem zemřelým po pádu z výšky, na stůl, že bude vzhledem k jasným důkazům rád, že může věc uzavřít jako nešťastnou náhodu.
Potom se usmál znovu a nahlas, když si vzpomněl, jak on sám kdysi nosil policejní uniformu a jak by dal pravou ruku za to, kdyby dostal tehdy jediný důkaz čehokoliv nezákonného, co by mohlo jeho nynějšího chlebodárce, podnikatele, ctihodného zastupitele městské rady a člena vedení strany, která si v poslední době vede ve volbách více než dobře, stavitele Churavého, usvědčit a dostat za mříže.
Inu, časy se mění a lidé jakbysmet…
P.S. Podobnost s žijícími osobami, nebo skutečnými událostmi je více než náhodná. Jestli se k tomu odhodlám a bude se mi chtít, možná z toho bude příběh na knížku…
V.K.
