Takové dny mám rád. Není to na nich poznat hned od rána, že budou patřit k těm hezkým, ale nakonec jsou…
V takový dny většinou od rána nevím, co se okolo děje. Tím jako myslím, že prostě ani z rádia, ani z televize do sebe nevcucávám tragedie okolního světa. Protože nemám puštěného ani jednoho z těch poslů zlých zpráv, tak si nesviním hlavu politickou špínou, ani lidským neštěstím. Jo, je to tak trochu pštrosí syndrom, ale v zájmu duševní hygieny je to někdy docela prima přístup.
V takový den, když se mě žena zeptá na to, jak mi je, tak můžu v klidu a rád odpovědět, že jo, že celkem fajn. A to je dobře, moc dobře. Vstaneme pozdě, je začátek víkendu a není kam spěchat. Tedy je, musí se ven se psem, ale kupodivu se zdá, že ani naše psí slečna nijak obzvlášť netrvá na svých psích právech.
Venku sníh a mráz, čisto a klid. K snídani domácí perník a debata o tom, jestli příští večer přijde Mikuláš s dvěma čerty, nebo s jedním a co z toho plyne.
Z jednotlivých místností bytu je postupně slyšet to, co obvykle bývá slyšet při úklidu, a z toho jasně poznám, kde se zrovna nachází moje žena. Já jsem králem v kuchyni, kde naplno roztáčím kola své fantazie, která se otáčí do mezních poloh mojí diety. Z dětského pokoje jsou slyšet opakovaná anglická slovíčka.
Pořád nepouštím rádio, ošklivé zprávy jsou stále pevně svázané mimo pole mého vnímání. Odpolední procházka a vřískání dětských hlasů na stráni, kde se bobuje na sněhu.
Stmívání, teplý čaj a teplo domova.
Večer, když se v dětském pokoji zhasne lampička, tak přijde čas dokázat si se ženou, že ten den stál za to od začátku, až do konce…
Takový dny mám rád. Blíží se nejhezčí svátky v roce a nám nic nechybí. Nic nás nebolí a jsme spolu.
Vždyť to říkám – hezkej den…
