Při vzpomínkách na tohle období se musím vždycky usmát. Zase cítím ty vůně, to chvění, tu bezstarostnost. Cítím oheň, vodu, pivo a rybinu. A hlavně – tu pohodu…
Kamarád Petr na Otavě - jen na místě o trochu výše proti proudu.
Vždycky to začalo stejně. U vrat naší parcely na chatě zastavila modrá Simca kámoše Petra. Do jejího kufru se nějak vešly i moje pruty, spacák, celta, no prostě pár věcí, bez kterých to není pár dní bez střechy nad hlavou k vydržení.
Většinou jsme jezdili ve čtyřech. Petr se svojí přítelkyní, já a kámoš Pavel. Ten občas musel svým autem, to když si sebou vezl nějakou tu Evu…
Pavel prostě vždycky byl na Evy, jako by mu to jméno bylo souzený a taky ho nakonec jedna Eva klofla natrvalo.
Tehdy ale žádná Eva nebyla v dohledu, a Pavel seděl na zadním sedadle Simci, odkud se ozvalo jeho typické –„…hej, hombre vole! Jedeme do akce…“.
Na Dobříši jsme koupili pivo, rum, buřty, chleba, kafe a konzervy. Petr, věčnej optimista, koupil vždycky i vaničku sádla na ty ryby, co si o nich myslel, že je chytíme…
Ta zátoka na Otavě v Dědovicích měla svý kouzlo. Nahoře, na hranici lesa stál starej statek a pod ním se až k vodě táhla krásná louka. Tráva jako pažit, sem tam kvítek jetele. Skoro až u břehu stála veliká třešeň. Tehdy se dalo ještě zajet autem až dolů k vodě. Na vzdálenějším konci louky stávalo pár maringotek a na břeh vytažených hausbotů, kam jezdilo pár surovců i s rodinama, aby utekli městkýmu šílenství.
Ty chvíle jsem fakt miloval. Ty pocity při vybalování věcí a rybářskejch cajků, při vědomí, že mě čekají dva – tři dny totální svobody a relaxu s partou kámošů, to bylo něco, na co se nezapomíná. Ta krása, když může jeden jen tak ležet v trenkách na celtě, nohu přes nohu a pozorovat skrze mezery mezi prsty pohupujícího se fízla (závěsný splávek) na vlasci.
Ta chuť prvního hltu piva z lahve, co byla právě vytažená i s vezírkem ze studený hloubky vody na břeh.
To neskutečný bzučení včel za soumraku v koruně třešně, co stála jen pár metrů od nás a co si do jejích květů zaletěly kmotry včely nasosnout něco před spaním.
Ty chvíle, když celej svět vydechnul úlevou od celodenního vedra a nad hladinou vody se táhnul odněkud pruh kouře z táboráku.
Ta dobrota cejnů na sádle (když se poštěstilo) a chuť chleba z příbramský pekárny, kterým si člověk vytřel omastek z pánve.
Plecháček horkýho kafe s kapkou rumu, to aby se u prutů vydrželo s bdělostí do půlnoci.
To napětí, když se vám fízl pod prutem rozhoupal v slabém světle svíčky a vy jste nevěděli, jestli vám přes vlasec jen něco přejelo, nebo jestli je na druhém konci ryba.
A jestli jo, tak jaká?
Bylo to na levém prutu, kde je napíchnutá mrtvá rybka na dravce, nebo na prutu pravém, kde je kukuřice na kapra samotáře…?
Když na levém, je to candát, sumec, nebo úhoř s masem jako lotosovej květ?
Nedá se zapomenout na ty chvíle, kdy sedíte s kamarády na břehu řeky, od jednoho k druhému koluje láhev a vy cítíte, že jste tam, kam patříte.
Cítíte, že ty hvězdy, co jich máte nad hlavou, že jsou tam se samozřejmostí, s jakou jste vy tady na tom světě. Mimochodem, kdy naposledy jste viděli hvězdy nad hlavou někde v přírodě, daleko od města a od jeho světelnýho smetí?
Potom přišla půlnoc, my jsme sbalili pruty a natáhli se do spacáků, přes který jsme přehodili celty. To kvůli ranní rose, aby nestudila. Svíčky u prutů byly sfouknuté a někdo si dal třeba ještě cigáro před spaním.
Co mě vždycky zaráželo ve chvílích, kdy jsem usínal pod širým nebem bylo to, že i když jsem ležel v otevřené krajině, pod oblohou s miliardama hvězd, kde by se jeden mohl cítit sám a malej, nikdy jsem se tak necítil.
Naopak, vždycky jsem se v takovejch chvílích cítil jako naprosto logická součást něčeho, co svojí velikostí přesahuje moje chápání a tak nějak jsem věděl, že je mi i jako té nepatrné součástce dobře.
Jestli je něco na posmrtným životě, tak bych chtěl, aby to tam „na druhým břehu“ vypadalo přesně tak, jako tehdy na té louce u Otavy.
Když jsem ležel pod hvězdama, přikrytej oblohou.
Lepší nocleh nemají ani v tom nejlepším a nejdražším hotelu, co jich jenom na světě je.
Na tu louku se už dneska jet nedá. Ten statek co stál tam na kopci koupil někdo, kdo si svůj majetek oplotil, maringotky a hausboty i se surovci uvnitř museli odtáhnout a tu voňavou třešeň spálil blesk. Stála tak sama a kousek od vodní hladiny, že ji to dřív nebo pozdějc asi trefit muselo. Ten plot okolo tý louky, to je jako předěl mezi mým mládím a zbytkem života.
Bylo to krásný, ale už je to nenávratně pryč.
Teda není, já totiž pořád slyším to krásný –„…hej, hombre vole! Jedeme do akce…“…
