Někdy se člověk o sobě dozví věci, které se mohou na první pohled a někomu zdát ošklivé, snad nedůstojné, možná i trapasoidní. Jak ale kdysi kdosi moudrý jednou řekl – hlavně se z toho nepo…
.
.
To byl den, jak vyšitej z deníčku průseráře. Pan Murphy mi seděl za krkem už od rána a neúnavně, a z pozice sedu za mým krkem zcela nepochopitelně, mě kopal do varlat.
Ráno, když jsem si zaléval kafe, převrhnul jsem hrnek s tou vařící tekutinou tak šikovně, že se ta hnědá břečka dostala do stojánku, do kterého se posazuje varná konvice. Udělalo to prásk a k chlebu s pomazánkou jsem musel vzít zavděk hrnkem mlíka. Pak jsem hledal jeden jedinej pitomej šroubek, abych dceři spravil (mojí…) koloběžku, páč jejich ročník na gymplu musí vyklidit budovu školy skrzevá maturity a tak si na ně jejich tělocvikář, nebo co je to za koumesa, vymyslel výlet někam k Nymburku, kam dojedou vlakem, ale pak se budou pohybovat na tamní cyklostezce buď na kolečkových bruslích, nebo na koloběžkách.
Když jsem ten šroubek hledal, povedlo se mi shodit z regálu ve skříni s nářadím a všemožným haraburdím, skleněnou sklenici (to asi dá rozum, že jo…), plnou hydroxidu sodného v podobě perliček, nebo-li louhu.
To svinstvo se rozprsklo po podlaze předsíně a začalo to mrcha okamžitě reagovat se vzdušnou vlhkostí. Smradu jako v kafilerii, pálení v očích a v nose, náš pudlík nebezpečně blízko té žíravé pohromy.
Postupoval jsem pokud možno rychle a metodicky. Opatrně překročit hromadu louhu, vzít psa za zátylek, otevřít dveře do ložnice, odložit psa za ně, zavřít dveře. Smeták a lopatka, snaha smést tu hromadu na ještě sofistikovanější hromadu. Skleróza projevující se zapomněním přinést si igelitový pytel, do kterého to svinstvo žíravé vysypu. Donesení pytle, vysypání svinstva do něj a následné uvědomění si, že to je kravina, že jsem si měl donést raději kýbl, ze kterého pak ten louh vysypu do vany a vodou budu ředit tak dlouho, až to doprská, došumí a až bude náš odpad v sifonu lesklý, jako kulky našeho psa, vyjícího zpoza dveří ložnice.
Jo, vytí našeho psa…
Bouchání na stoupačky sousedem Václavem, co bydlí pod námi, a co zřejmě tráví celý svůj důchodcovský život u plecháčku přiloženém na jeho strop, aby mu neušlo nic z toho, co se u nás doma šustne. Tuhle mi dokonce tvrdil, že ví, že náš byt není náš, čímž mě velice překvapil, protože jsem si až do té chvíle myslel, že ty skoro dva melouny, co jsme před dvaceti lety za ten byt dali, nebyly vyhozeny z okna.
Protože Václav ten svůj byt pod námi splácí dodnes, asi jsem mu přivodil sdělením, že náš byt JE náš a už dávno za hotové, náběh na infarkt.
Od té doby si myslí, že jsem buď vrah a zloděj, nebo že mi někdo platil, buď u StB, nebo u Legie tak dobře, že jsem ho ve splacení bytu předeběhl o cca dvacet let. O to víc mě nemá rád, a to ani nemusí ten náš pudlík štěkat.
Pudlík ale najednou ztichnul a já konečně uklidil, respektive rozpustil louh ve vaně a vytřel předsíň. Sice tam po několika hodinách budou opět bílé mapy z louhu, ale to jsem v tu chvíli nevěděl. Našel jsem i šroubek a utáhnul koloběžku.
Pak jsem se kouknul na hodinky…
Jdu pustit psa z ložnice a shledávám, že před chvílí ztichnul, protože ho strašně začala zajímat manželky peřina. Povlečení rozervaný a nad ním vítězně stojící toy pudl v bojovém postoji…
Dobrý den, pane Murphy. Dobrý den, pane Kroupo, to víte, když se něco může podělat, buďte si jistý, že se to podělá…
Bundu si dopínám v běhu a troufám si myslet, že dojedu na domluvenou schůzku v časovém limitu.
Dobíhám tramvaj ladným klusem raněného pakoně. Paráda, stihnul jsem to!
Jenže ona má zavřené dveře!
Lomcuju s nima, ale jako by byly svařené k sobě. Běžím k druhým dveřím, ale co to? Zase jsou jakoby slepené. Tramvaj zacinká, odjíždí, a já stojím na refýži, jako idiot, lehce líznutej Parkinsonovou chorobou. Nějak se totiž klepu. Najednou mě něco zatahá za rukáv.
Ohlídnu se a tam, za mnou, stojí asi šestiletý děvčátko s maminkou, a právě to děvčátko mě zatahalo za rukáv.
„Starej pane, tam vedle těch dveří bylo tlačítko, víte? Na otevírání…“
„Ježíši, Johanko, to nemůžeš, takhle pánovi… promiňte, ona to tak nemyslela…“ snaží se maminka zachránit, co se dá. Pak na mě ale jen udiveně kouká a začíná mít trochu vyděšený výraz.
Já se smál, bože, jak já řval smíchy! Z očí mi do vnitřní strany brýlí crčely slzy smíchu a já se plácal do stehen.
A holčička, asi aby ze svého pohledu zachránila situaci, řekla – „… těsně vám to ujelo, viďte…“
A pak vám dneska pustím počítač a dozvím se na IDNESu, že mně o jeden jedinej hlas unikla účast ve finále soutěže o bogera roku.
A já se zase musím smát, protože si zase vzpomenu na tu holčičku – „… haló, starej pane, těsně vám to ujelo, viďte…“
No jo, ujelo, ale střílet se z toho nebudu, to radši půjdu střílet někam, kde se z toho vystřílím…
.
.
