Je to fenomén, ať se to někomu líbí nebo ne, tenhle chlápek na to prostě vyzrál. Možná si to ani zprvu neuvědomil, ale u nás, Čechů, se trefil takřka do černého…
Láďa Hruška, člověk, který dokáže uvařit „jídlo“ z kuřecích kůží, nebo ze šlupek od brambor, trhá rekordy v prodeji své „kuchařky“. Prý strčí v zájmu o své dílo do kapsy Pohlreicha i s Babicou najednou.
Čím to je?
Fakt jsme my, Češi, taková čuňata, kterým voní potravinové náhražky více, než Pohlreichova kvalita s Babicovou někdy až přehnanou fantazií dohromady?
Těžko říci. Já si spíše myslím, že my, Češi, nejsme moc na nějakou tu vyšší gastronomii, v drtivé většině nás netáhne blýsknout se nějakým kuchařským výtvorem vzniklým za pomoci těch nejkvalitnějších (a mnohdy i nejdražších…) surovin. Prosím čtenáře, aby můj názor nebral jako zevšeobecňující, je mi jasné, že je i mezi Čechy spousta lidí, kteří by na knihu Ládi Hrušky ani nesáhli, ale čísla prodaných knih onoho experimentátora mluví za vše…
Abych se vrátil k myšlence, proč si myslím, že má Láďa Hruška u nás takový úspěch – on totiž naprosto přesně vystihl vlastnost Čechů. Drtivá většina z nás netouží ukázat, že na něco má, ale to, že s něčím umí, dámy prominou – vyjebat.
A o tom přesně recepty Ládi Hrušky jsou – on ukazuje, jak takzvaně "ojebat" vysoké ceny potravin, jak se vysmát snahám kuchařů Pohlreichova typu, kteří se snaží ukázat jak vařit za drahé peníze. A na peníze, co si budeme vykládat, slyší lidé nejvíce. Ne každý si může dovolit dovezená „kukuřičná“ kuřata z Francie, jehněčí kolínka z Nového Zélandu, nebo telecí líčka z Argentiny. Natruc všem těmhle pochoutkám, natruc jejich cenám a nemožnosti je sehnat v běžném obchodě, je tady možnost, jak ukázat, že se z těch nedosažitelných pochutin nemusí nikdo posadit na zadek. A tu možnost lidem nabízí právě Láďa Hruška.
Láďa to prostě dělá chytře – ukazuje, jak po Švejkovsku na něco vyzrát.
Nehodlám posuzovat, jestli je to dobře, nebo špatně, ale myslím si, že o tom to je.
