…jako dítě, které položí před Vánocemi na parapet dopis Ježíškovi, a čeká se zatajeným dechem na splnění svých přání…
Jak už to tak bývá, přání jsou často otcem myšlenky. Aby se však takové přání mohlo proměnit v realitu, je většinou nutné pro věc něco udělat. Skutečně udělat, ne jen zbůhdarma tlachat, že by bylo třeba…
Řecký premiér zkoušel hrát s EU a s věřiteli o čas, myslel si, že když se mu podaří do toho jejich slavného referenda udržet v chodu proud planých řečí nastartovaných jím předloženými směšnými návrhy, že budou mít Řekové klid a čas na to, aby nejméně do neděle ve svých srdcích udrželi vlastenectví, údajnou hrdost a hurářeckost. Jeho postoj docela chápu, z narudlé hlavy nemůže v podstatě vyjít jiné, hlavně smysluplné řešení. S jeho návrhem, totiž nezaplacení toho, co už jeho země dluží, ale naopak vypůjčení si dalších miliard eur, s kterýmžto návrhem doufal, že se budou představitelé zemí eurozóny pasovat stejně dlouho, jako se obvykle s vážnými věcmi tito perou, však sokolík přestřelil.
Zřejmě se jeho dohad a smysl pro realitu natolik vzdálil skutečnosti, že už ani dál být nemůže. Jeho hra o čas mu nevyšla. Zástupci věřitelů už jasně vědí, že tomuto populistickému politikovi nemohou věřit ani nos mezi očima. Obyčejní Řekové aby si hodili mašli. Jsou pod obrovským tlakem, neumějí, nebo nechtějí vidět příčiny situace, do které se jejich země dostala. Nevidí problém ve své vlastní minulosti, vidí problém všude jinde, než v tom, jak sami sobě, a hlavně svým dětem probendili v minulosti budoucnost.
Otázka je, kolika z nich to stačí do toho jejich slavného referenda dojít. Mají jen dvě možnosti. Buď odpovědí NE, a budou doslova rýt ústy v zemi, a to tak hluboko, že se jim o tom ani nezdá, nebo odpoví ANO, a budou sice také rýt, budou při tom cítit bolest, ale když se včas vzpamatují, a vykopou ze svých vládních míst populistické hazardéry, možná nebudou rýt tak dlouho a tak hluboko.
Každopádně nic než hlína je nečeká, ať už se to vezme z kterékoliv konce. Stejně je to zvláštní, když si vezmete, jak dlouho, kolik let už se ví, že jsou na tom víc a víc bledě, a přesto, jediná reakce řeckých politiků, ale i zahraničních investorů a věřitelů, je ta, že přidali rychlost a kormidlo neomylně nasměrovali do co největší a nejhlubší jámy.
Obávám se, že i kdyby se v Řecku znovu narodila drachma, že by to nebylo ani trochu samospasitelné. Nic, žádná měna, žádný sebevětší ranec peněz, ať už jakékoliv hodnoty, nemůže zlepšit situaci, dokud se nezmění myšlení a přístup k zodpovědnosti těch, co by s tím nadělením měli hospodařit.
Dokud si Řekové sami neudělí pár facek, dokud sami neprotřepu svými hlavami, a neřeknou si, nepřiznají, že většinu toho, co v hospodářství do této chvíle dělali, dělali špatně, dokud nepochopí, že žádná finanční injekce jejich situaci nezlepší, do té doby budou svými ústy rýt stále hloub a hloub v hlíně. To referendum je vlastně jen komedie s tragickým koncem. Ani jedny dveře z něj totiž nevedou ven z té mizérie. Ale je fakt, že svět by je v tom neměl nechávat. Řecko je přeci jen důležitou součástí celoevropské kultury, pochází z něj v dějinách mnoho dobrého a užitečného. Ta pomoc by však neměla mít formu pytlů plných ryb, ale dodání zkušených rybářů, kteří by je naučili chytat ryby vlastními silami. Řecko je vlastně evropskou Afrikou, se všemi problémy, které právě v těchto dnech z Afriky její obyvatele vyhánějí, snad krom náboženských důvodů.
Ale schopností zatnout zuby a naučit se konečně makat a hospodařit, jsou si Řecko a chudé africké země rovny.
A je to výzva pro celou Evropu, když Evropa zvládne Řecko, zvládne všecko…
