Mnoho lidí se domnívá, že už je po všem. Každý den, který je mezi jednotlivými fázemi rozvolňování, považují za pouhé zdržování. Jako lumíci, nevidí, neslyší, vzhůru dolů…
.
Musím se přiznat, že mě současné kroky, respektive ústupky naší vlády zklamaly. Vláda v čele s Andrejem Babišem jednoznačně upřednostnila ekonomické zájmy nad zájmy zdraví společnosti. Já osobně jsem ale přesvědčený o tom, že tato dvě kritéria nelze až tak odlišovat, že jedno nemůže fungovat bez druhého, respektive že byla (z mého pohledu) mylně přehozena jejich priorita a důležitost.
Pokud nebude ve společnosti panovat zdraví, nebude v ní fungovat ani ekonomika. Sice se nám možná podaří na krátký čas „znovuzresetovat“ stagnující ekonomiku po počátečních nouzových opatřeních, já se ale obávám, že nadšení z tohoto stavu nebude mít dlouhého trvání.
Obávám se toho, že jak budou postupně uvolňována pravidla společenského života, které bylo bohužel nutno v počátcích krize s koronavirem urychleně zavést, bude docházet k tak obrovskému skoku v počtu nakažených a mrtvých, že to nakonec stejně povede k znovuzmrazení všeho, co se nyní vláda chystá s velkou slávou uvolnit.
Lidé budou jako utržení ze řetězu, jsem přesvědčený o tom, že i když ne všichni, stejně se veliká část našich spoluobčanů začne doslova přes noc chovat nezodpovědně, že budou v euforii, a někteří i dost možná natruc (zdravému rozumu…) již neplatícím omezením, budou dělat všechno proto, aby se virus měl možnost šířit rychlostí nasrané laviny.
K čemu to povede?
K tomu, že už dost možná nebudou mít nakažení a mrtví jen a pouze podobu anonymních čísel, která slyšíme dnes večer z večerních zpráv, že už ta čísla dokáže mnoho z nás dost rychle přiřadit ke konkrétním jménům a tvářím lidí, které osobně známe. To povede k tomu, že ta opěvovaná ekonomika najednou dostane (pro někoho nečekanou…) ránu do zad, která ji dost možná opět zastaví a dost možná že ještě na delší dobu, než jak dlouho stojí dnes.
Já osobně ve svých úvahách vycházím z útržkovitých informací, které se k nám dostávají z pevninské Číny. Zatím sice ne moc nahlas, ale přesto se tam ke své zkázonosné cestě probouzí druhá pandemická vlna. Číňani jsou z toho dost vedle, to se dá snadno usoudit z toho, jak opět urputně sedí na jakýchkoliv informacích ze severovýchodu své země, kde, jak to vypadá, chytil koronavirus druhý a hodně silný dech.
Domnívám se, že Číňani vědí nejlépe, s jakou zákeřnou potvorou mají tu čest, a proto se také v těchto dnech pouští do dalších a stejně striktních opatřeních, jakých jsme byli svědky na začátku toho všeho ve Wu Chanu.
Abych se vyjádřil polopaticky – když z toho mají Číňané takový vítr, měli bychom ho mít my minimálně stejně veliký. Jenže jak to vypadá nejen v naší zemi, ale i jinde v Evropě, my si tady tak nějak myslíme, že už máme nejhorší za sebou, že vlastně o nic nejde, taková chřipečka, přeci se z ní nezblázníme, že ano. Hlavně si od ní nenecháme vzít svobodu, to by tak bylo, aby nějaký pidivirus rozhodoval o tom, kam a kdy smíme jít, že ano…
Problém je v tom, že ten malý pidivirus dost často rozhoduje o tom, zda člověk bude, nebo nebude vůbec žít…
A na to celá řada lidí zapomíná.
Lidé si nechtějí připustit nebezpečí, které je očividné. Do teď si žili spokojenými, a v našich zeměpisných šířkách doslova blahobytnými životy. Lidé si nechtějí přiznat, že se může snadno stát a že o ty své životy na obláčku růžové vaty mohou přijít. Jako by běželi proti železné zdi, ale přitom si se zavřenýma očima namlouvali, že běží jen proti obyčejné prostupné mlze.
Já netvrdím, že ta opatření stran zmraženého života mají platit už napořád. Měla ale podle mého názoru platit ještě o trochu déle, než tomu podle posledních informací z vládních zdrojů je. Přemýšlím nad tím, co by museli lidé vidět na vlastní oči, aby pochopili, že svoboda není ve smrti, ale v životě. Že je krátkozraké nebýt disciplinovaní a vytrvalí.
Spousta odborníků říká, že krize kolem koronaviru je tím nejhorším, co svět od Druhé světové války potkalo. Přesto si o tom spousta lidí myslí, že vlastně o nic nejde. Tvrdí, že se nebojí, že oni nejsou přeci staří a nemocní, aby si měli dělat z nákazy hlavu.
Mně osobně bohatě stačí, že si z nákazy dělají hlavu lidé, kteří tomu rozumí. Také mi stačí současná další rádoby skrytá panika v Číně. Z toho důvodu se mi moc nechce věřit lidem, kteří ze svých laických pohledů koukají jen na to, aby už mohli co nejdříve na pivo, k moři, nebo se osprchovat ve fitku.
Abych se přiznal, tak mi uniká význam v současné době probíhajícího celoplošného testování, které se má pokud vím týkat nějakých 28 tisíc, nebo kolika lidí. Pokud vím, tak pan Prymula říkal, že tato akce je důležitá proto, aby se ukázala nějaká směrodatná čísla o promořenosti virem v populaci, což je důležité pro plán případného uvolňování dosavadních omezení. Jestliže ale vláda už nechce na výsledky tohoto testování čekat a plánuje uvolňovat nařízení nezávisle na jeho výsledcích, pak jde o zbytečné mrhání penězi a lidskými zdroji.
Proč vláda dělá kroky, které nemají logiku v souvislosti s plánem, proč se rozhodla uvolňovat bez případných důkazů o vhodnosti tohoto kroku na základě jasně daných čísel?
Bohužel to vypadá, že vláda podlehla křiku právě těch lidí, potenciálních voličů, ze kterých se staly už jen nudle v politické polévce, nudle, toužící po točeném pivu, moři a kopečku písku, kam se dá před skutečností zastrčit pohodlně hlava.
Rád bych se mýlil, odpověď přinese až čas. Bojím se ale, že budeme té dnešní euforie a zbrklosti litovat.
.
.
