…ale už je to dávno. Co tomu předcházelo, a co následovalo…?
Nedávno jsem na FB nalezl dva své kamarády z vojny, jeden z nich tam vložil dávnou fotku výkvětu naší roty. To mě donutilo zavzpomínat na ty časy. Když jsem měl najednou před sebou tváře mých dávných kamarádů, naskakovaly mě vzpomínky jedna za druhou, okamžiky a zážitky, které s jednotlivými tvářemi souvisely.
Asi nejvíce zážitků pocházelo z vycházek, ale ne všechny byly veselé. Když chtěl takový voják vypadnout alespoň na pár hodin z kasáren, měl několik možností. Buď na něj přišla řada ve vycházkovém plánu, a dostalo se mu kýženého podpisu do zelené vycházkové knížky, nebo měl velitele, co nebyl kretén (vzácný to jev, nicméně se vyskytoval…), a ten mu vycházku podepsal i bez pořadníku. Další možností bylo zfalšovat podpis velícího důstojníka a jít víceméně „legálně“, další a poslední možnost, která byla využívána stejně jako ofiko vycházky (a možná ještě častěji…), bylo obléct se do civilních džínů a mikiny, a přelézt plot.
Pak musel být člověk obzvláště opatrný, aby se nestal „venku“ nějaký průšvih. Ono bohatě stačilo, s jakou krutou pravidelností docházelo k něčemu neblahému, když byl člověk na vycházce zcela v souladu s předpisy. V takovém případě musel voják přijít za doprovodu dozorčího své roty na stanoviště dozorčího útvaru (opět s krutou pravidelností, až na výjimky, sloužícího největšího kreténa mezi lampasáky…) s knihou vycházek, a s tou již řečenou malou zelenou knížečkou. Tam proběhla prohlídka, jestli má voják v pořádku uniformu, vyčištěné vycházkové boty, jestli má tvář hladkou jako dětskou prdýlku, a jestli je vůbec hoden, aby ukázal svůj ksicht venku mezi lidmi.
Občas se stávalo, že když sloužil deveťáka (dozorčího útvaru) obzvláště zdatný exemplář kreténa, tak se musel voják třeba i několikrát vracet na rotu, aby si vyleštil už tak do zrcadlového lesku vyleštěné polobotky, sedřít neexistující vousy z tváře, na které ještě ani nezačaly rašit, nebo přišít knoflík z vycházkového saka, který byl podle deveťáka ledabyle přišitý a on ho nešťastnému vojákovi normálně regulérně urval.
Ale většinou se tedy člověk konečně ocitl za bránou z vnější strany pakárny, zvané kasárna. Abych se vrátil k tomu podvodu, který jsem kdysi spáchal, tak se tady veřejně přiznávám, že jsem v době, kdy jsem zastupoval výkonného praporčíka na rotě, a měl jsem tak přístup k vycházkovým knížkám, že jsem několikrát zfalšoval podpis velitele roty, a to jak pro sebe, tak pro pár kamarádů, abychom mohli vypadnout na pivko. Když ono to „H“, kterým se podepisoval náš velitel nadporučík Hrubý, šlo zfalšovat tak trestuhodně snadno… :-)))
Jak už jsem předeslal, někdy se na vycházkách děly i ošklivé věci. Vzpomínám si, jak jednou, když se vrátili z výpomoci na žních, odešli tři řidiči vejtřasek (Praga V3S) na zaslouženou výpravu za pivem. Jeden z nich balil tehdy servírku z kadaňské restaurace Rozkvět. Tam se taky všichni tři zlískali, a cestou do kasáren si usmysleli, že holčinu oblaží. Ona chtěla jen jednoho z nich, ale oni ji chtěli všichni…
Vyfasovali osm let za znásilnění ve skupině…
Jo, jsem tam i já. Ten úplně vpravo, klečíci hubeňour... :-)
Další průser se stal klukovi z vedlejší pontonové roty, nějakému vojínu Sotorníkovi. Na vycházce se ošklivě serval s někým, na koho se pokud vím, nikdy nepřišlo. Asi jich ale bylo víc, Sotorník nebyl žádná bábovka. Skončil zle domlácený na kolejích, kde ho našli naštěstí ještě před průjezdem vlaku. Sotorníkovi pak museli vzít jednu ledvinu, a co já vím, tak se říkalo, že pak zemřel. Rvačky byly vůbec problém. Dva moji další kamarádi se na vycházce servali s několika vojáky z vedlejšího útvaru „Potrubáků“, kde byla sebranka s průměrnou inteligencí bublajícího bahna. Měl jsem tehdy zrovna službu na rotě jako dozorčí, a mám do dnes před očima ten obraz, když se ti dva vrátili na barák. Měli na sobě totálně rozervané oblečení, celí od krve, s obličeji opuchlými jako dýně. Jeden z nich to odnesl zle pochroumanou nohou a dost zvalchovanými žebry. Nedostalo se to tehdy „ven“, oni sami si to nepřáli. Ale zážitek to tedy byl…
Jó, ten chlast…
Ten stál na vojně za nejedním průserem. V Doupovských horách byla skupina vojáků, kteří patřili pod náš útvar, a kteří tam dlouhodobě pečovali o stav vojenského cvičiště a tankové střelnice. Tam byla vojenská kázeň trochu volnější než v kasárnách, a vojáci tam bývali většinou rádi. Jednou se takhle pár z nich dohodlo, že zajedou do blízkého Maštova pro pivo. Vzali si na to důstojnickou „limuzínu“ UVAZ. V Maštově se ožrali, a vojín Holeček při zpáteční cestě nezvládl řízení a vysekali se. Holeček dostal dva roky natvrdo, protože jeden z kluků uvnitř auta po nárazu ochrnul…
Nevím, jestli jsem měl kliku, nebo jsem měl odhad na situaci, ale mě naštěstí nikdy nic tak dramatického osobně nepotkalo. Nejhorší, co se mi na vycházce kdy stalo, bylo to, že se mi přihodila taková nepříjemná věc, že po požití několika piv, seznámil jsem se v letním kině já a můj parťák Pepík Novotný s několika krásnými holčinami. Holky byly kouzelné, léto, vlahá noc… no, dopadlo to tak, že jsme se s Pepou vrátili do kasáren trošku neupravení, na ramenou jsme neměli hodnostní pecky desátníků, ani na jedné klopě jsme neměli odznak ženijního vojska, a co bylo nejhorší, neměli jsme ani lvíčky na brigadýrkách. Řekněte krásné mladé holce v letní noci, že jí nedáte... odznáček… ;-)
Pepík Novotný, co jsme spolu šůrovali hajzlíky, je ten třetí stojící zprava, ten co dělá "viktorku" nad hlavou vojákovi (Laďovi Poláchovi) klečícímu pod ním. Já jsem pátý stojící zprava... :-)
Deveťák nás nechal stát snad deset minut pod ostrým světlem lampy, obcházel nás ze všech stran, a sem tam si pro lepší viditelnost ještě posvítil baterkou. Pak si nechal zavolat dozorčího naší roty, dalšího Pepu, tentokrát Stránského, a povídá mu –„Svobodníku, tady máte dva vojíny. Určitě máte na rotě v nepořádku záchody a chodbu. Za hodinu se tam přijdu podívat, a ta vaše rota se bude blejskat jako psí kulky…“
Tady pro změnu dělá "viktorku" nad hlavou mě Jirka Andrejs... :-)
Marně jsme opile namítali, že nejsme vojíni, ale desátníci, a tak rajony nepatří do naší kompetence. Ta lampasácká potvora bohužel pravdivě podotkla, že kdyby měl před sebou desátníky, že by jim na ramenou viděl pecky. A tak jsme s Pepíkem až do rána (a do střízliva) vytírali hajzly a šůrovali chodbu, a přitom jsme si vyprávěli, která z těch holek byla hezčí… a lepší…
Ale stejně, i přes tu nesvobodu to byli krásný časy. Bylo nám dvacet. Sakra, když už konečně někdo vynalezne stroj času…?! :-)))
