Vlastně ani tak moc ne. Čím více se blížilo datum voleb, tím bylo i přes tvrzení a spíše zbožná přání mediální lobby jasné, že to paní Clintonová nebude mít vůbec lehké…
.
Což se také potvrdilo. Dalo by se říci, že všechny zbraně na straně Clintonové, se nakonec ukázaly být bumerangem, který se obrátil proti ní. Mám za to, že „obyčejný“ (omlouvám se za ten výraz) Američan začínal mít plné zuby sociálně-socialistických experimentů, které možná mnoho z nich cítilo, že započaly příchodem manžela dnes poražené kandidátky, Billa Clintona, a byly potvrzeny usazením Baracka Obamy do Bílého domu. Tím spíše je oslovil právě Donald Trump, který i přes svou mnohdy až humpoláckou rétoriku sliboval svým Američanům návrat USA do podoby „té pravé“, kdysi fungující, a pár let už ztracené tváři Ameriky.
To je totiž přesně to, co současný americký volič od svého prezidenta očekává nejvíce. Samozřejmě se nabízí otázka – co je to vlastně ta „stará dobrá a pravá Amerika“. Asi každý z voličů Trumpa si v tomto slovním spojení našel to své. Bohužel ve většině případech není takový návrat starých časů logicky možný – celý svět se kamsi posunul, a jak ukazují dějiny, nikdy se nikomu nepodařilo cokoliv zvrátit v časové ose.
Jistě mnoho lidí velmi slyší na Trumpovo volání po koštěti, které z USA vymete všechny nelegální imigranty, volání po zákazu islámu a tvrdému postupu proti muslimům jako takovým.
Takové pokusy ale musí nutně narazit na zeď reality, reality, která ukazuje, že ať už jde o hispánské nelegály, nebo o muslimy v USA, jsou ve většině případů i tito tím, co Ameriku dělá Amerikou.
Amerika, na rozdíl od většiny Evropy, je totiž založena na faktoru přistěhovalectví, a jedinými „pravými“ Američany jsou po pravdě Indiáni, se kterými většina těch, co volají po přísné ruce proti imigrantům, ovšem nepočítá jako s nějakým ternem.
Takže opět vzniká další otázka – CO, nebo KDO je pravým Američanem…?
Voliči v USA spoléhají na to, že v osobě Donalda Trumpa naleznou nového Ronalda Reagana, což je samozřejmě nesmysl.
Pan Trump má jistě mnoho buldočí síly a jisté podnikatelské chytrosti a prozíravosti, kteréžto vlastnosti mu pomohly dostat se v časopisu Forbes mezi význačné majitele naditých kont. Otázka je, zda budou tyto vlastnosti stačit i k výkonu funkce prezidenta USA. Tato funkce v sobě skrývá běžnému občanovi až nepředstavitelnou moc. O moci je známo, že jde o nejsilnější afrodisiakum na světě, o drogu, která dokáže dělat z velikých mužů tyrany, stejně tak, jako z dosavadních nýmandů veliké muže.
Co z toho se bude týkat příštího prezidenta USA ukáže až čas. Čekají na něho mnohé zkoušky, podle mého názoru jedna z nejzapeklitějších bude nastavení nějakého nového kurzu k Rusku. Ať bude Trump chtít nebo ne, tato otázka na něj čeká. Jeho dosavadní proklamace, jak obdivuje ruského prezidenta Putina, může vzít rychle za své, a to v okamžiku, kdy jeho předvolební hlášky narazí na chvíli, kdy se bude muset rozhodnout jak on, tak Putin, zda budou napříště zastávat a prosazovat názory ku prospěchu jejich vlastních zemí, nebo zda se vydají cestou ústupků, ke kterým je ovšem nutné mít jistý stupeň empatie a politické prozíravosti, což se přiznám zatím u Trumpa, na rozdíl od lasičkovitě chytrého Putina, nevidím. Ale mohu se mýlit, samozřejmě.
Pak by asi šlo o to, kdy by si Trump uvědomil, že není tím, kdo má otěže své země pevně v rukách. Další možnost, která v sobě skrývá opět mnohé neznámé, by byla situace, kdy by se Trump snažil ukázat světu i své zemi jako tvůrce míru mezi USA, potažmo celým demokratickým světem, a Ruskem (zastávám názor, že svět je opět ve studené válce, ne že ne...).
Situace, která by nakonec vedla k zacelení většiny třecích ploch, kterých jsme v současnosti mezi těmito dvěma mocnostmi svědky, by se mohla pro Trumpa ukázat jako úspěch – znamenalo by to bezesporu zrušení všech možných sankcí proti Rusku a nastolení jakéhosi staus quo, který by byl určitým přínosem pro většinu zúčastněných.
Trump je především obchodník, asi více než politik, takže takový vývoj jistě není nemožný.
Největší boj ale Trumpa čeká na domácí scéně – musí přesvědčit nejen ty, kteří ho nevolili, ale hlavně ty, kteří mu svůj hlas dali, že dokáže být prezidentem všech. A jak známo nad politikem nevisí většího klacku, než nelibost vlastních zhrzených a zklamaných voličů.
To všechno ukáže samozřejmě až čas. Lidé v USA si zvolili jednoznačně novou cestu. Dá se obrazně říci, že nejde o obrat o tři sta šedesát stupňů, ale o dvojitou piruetu spojenou se saltem vzad.
Kdo vnímal situaci s otevřenýma očima, asi nemůže být příliš překvapený. Otázka překvapení z výsledků voleb v USA na straně lídrů z EU je jedna z mála věcí, která zase vůbec nepřekvapuje mě…
.
