Snad je to tím, že dnes končí dětem prázdniny, a to mě nutí zavzpomínat na svoje dětství. I když se to zdá být včera, s ohledem, kam se svět od té doby dostal, jde o kopu světelných let…
.
Vyrůstal jsem v chatě, ve starém srubu, kde na stěnách visely mačety, bodák z První světové, kozácká šavle z téže doby. Dřevěné placky s tvářemi indiánů a s hlavami koní se dělily o zbývající prostor na stěnách s vlajkami všech možných trampských osad, co jich jen tehdy v naší krásné zemi bylo. Nesmím zapomenout ani na suchý choroš, přibitý na zdi mezi těmi vlajkami, do kterého byly vyvrtané díry, a v nich voněly zastrkané fajfky všech možných druhů a velikostí. I jeden „indiánský“ kalumet, který vyřezal snad táta, snad někdo jiný, tam byl.
Na sloupu uprostřed verandy pak na skobě visely opasky s krásnými, tátou ručně šitými pouzdry s loveckými noži, hned vedle stetsonu s perem jestřába.
Uvnitř srubu to vonělo mechem, kterým byly ucpané spáry mezi kládami, tabákem a pryskyřicí z polen narovnaných hned vedle velikých železných kamen. Pod postelí jsem měl dvě pouzdra s puškami – vzduchovkami a v koutě za dveřmi stály rybářské pruty.
Lepší místo pro šťastné dětství si kluk, který miloval Mayovky, snad ani nemohl přát…
Všude kolem byl les plný vonících borovic, jelenů a hřibů. Od malin a lesních jahod jsem dokázal mít tak špinavou pusu, až si máma myslela, že jsem si ji roztrhnul, když jsem lezl v koutě zahrady přes plot. Byly tam louky tak voňavé, že usnout v nich nebyl vůbec žádný problém, problém byl se pak probudit. Tekla tam říčka, kde se proháněli pstruzi a tloušti. Pod kameny číhali raci kameňáci a v noci její tok patřil tajemným úhořům.
Když jsem vyšel ven před srub a pozvedl hlavu, uviděl jsem na obloze káňata, jak učí mladé létat. Když jsem dostal žízeň, napil jsem se vody z lesní studánky, co už snad celé věky dává svou vodu tam vedle lesní stezky, která vede ke Kocábě.
Když jsem pocítil hlad po dobrodružství, vydal jsem se k tajemnému spálenému mlýnu na Plehamr. Tam, mezi jeho kamennými zdmi jsem snil své sny o mnou nalezených ukrytých pokladech a hrdinských činech, které na mě tam někde za oponou času neodvratně čekají. Co se toho týká, tak je fajn, že obojí mám ještě před sebou, takže se mám stále na co těšit…
Mohl bych psát donekonečna o slunci a stínu, který před ním skýtaly lesní velikáni, o mechu, který jim rostl u nohou. O vodě a životu kluka, který nechtěl, aby někdy skončily prázdniny. Když nad tím tak přemýšlím, tak pro mě vlastně bylo dětství jedněmi celými dlouhými prázdninami.
V tento den, poslední prázdninový, je mimo jiné také dnem, kdy by oslavil své 75 narozeniny ten, který mě učil chytat ryby, řezat dřevo, stopovat srnce, střílet, a v neposlední řadě rozdávat i snášet rány. Ten, který mi umožnil, abych zažil vše, o čem jsem právě psal. Bohužel už je s námi slavit nemůže. Snad je ale slaví s Manitouem, o kterém uměl tak krásně zpívat.
Vzdávám hold muži ztracenému v divočině.
Ať má vždy suché zápalky, kousek masa a hlt vody.
Ať vždycky najde cíl své cesty, i kdyby tím cílem mělo být samo peklo.
Vzdávám hold muži, muži se srdcem kovboje…?
.
