Aktivistů je hodně druhů, ale přesto má hodně z nich několik společných rysů. Většina z nich není ani tak „pro něco“, jako spíše „proti něčemu“…
Máme aktivisty zelené barvy, kteří se například vyznačují nenávistí ke všem, kdo by snad měli něco proti broukům. Hlavně tedy proti jednomu broukovi – kůrovci.
Tací jsou ochotni nechat se klidně rozřezat motorovou pilou, a pro tento účel zakupují bytelné ocelové řetězy, kterými se pak poutají s kmeny stromů. V jejich postoji je zvláštní jedna věc – hájí tvora, který očividně škodí, který je schopen zdecimovat v relativně krátkém čase notný kus životního prostředí.
Tvora, který kašle na lidskou práci, na rozumnou míru svého počínání. Tvora, který je de facto společnosti na obtíž.
Je zvláštní, že se něčeho takového může rozumný člověk zastávat…
Další druh aktivisty je aktivista zaobírající se lidskými právy. Takový zažívá stav podobný orgasmu, když se mu naskytne příležitost zastávat se někoho, koho většina společnosti tak nějak nechce mezi sebe.
Čím nebezpečnější pro společnost ten zastávaný je, tím pro aktivistu lépe – jeho boj s drakem většiny je doslova olbřímí. Aktivista se vždy zásadně staví do opozice proti názoru většiny. Snad jen takový zápas mu dokáže udělat náležitě dobře, a jen takový je hoden jeho úsilí. Mezi takové aktivisty patří například ti, kteří vší silou bojují za přijímání nelegálních imigrantů. Vypadá to, že být aktivistou je doslova diagnóza – posuďte sami…
Zelený aktivista brání brouka škodiče, co rozežírá své okolí, škodí, bere lidem práci a iluze a který kazí všechno, kam jen sedne.
Lidskoprávní aktivista brání… ale co bych se opakoval…
A víte, co je asi nejpříznačnější? Že v drtivé většině jsou zelení aktivisté, a ti lidskoprávní, jedni a ti samí.
Chrání ty, na které ostatní (ne bez příčiny…) pohlížejí, jako na škodiče. Chrání ty, kteří ohrožují naši budoucnost…
