Nevím to jistě, ale mám pocit, že každý z nás má někde nějaké ty své „koně“, které celý život hledá. Ještě jeden pocit mám – když je člověk přestane hledat, je s ním konec…
Koně jsem měl rád už jako malej kluk. Představovali pro mě absolutní ztělesnění krásy, síly a něčeho, čemu jsem tehdy nerozuměl, co by se asi ale nejlépe dalo formulovat jako prostředek k cíli. Koně byli pro mě něčím nedostupným, něčím zbožňovaným, o čem jsem věděl, že i když žádného nemám, přesto je jasné, že někde „jsou“.
A tak jsem je všude hledal.
Hledal jsem je v každém vesnickém stavení, ke kterému jsem se přiblížil. Každá dřevěná vrata, každý popruh z kůže, který někde visel na vápnem vybílené zdi stavení, rozechvíval mojí dětskou představivost.
Hledal jsem je v každém polozbořeném kravíně JZD, v každém Státním statku, okolo kterých jsem se kdy ochomýtl.
Chtěl jsem být žokejem, nebo se o koně alespoň starat jako stájník, ale dost jsem vyrostl, takže z rajtování nebylo nic. Stájníkem jsem se také nestal, život šel jinudy. Nějak asi podvědomě jsem si uchoval ke koním právě ten vztah nedostupna, který pro mě v dětství představovali. Jako bych cítil, že potřebuju mít někde NĚCO, o čem budu moci vždycky snít. Něco, co mě vždycky donutí nakouknout za roh, a když se zadaří, a já tam někde uvidím viset na zdi chomout, nebo kožené opratě, ucítím ten krásný pocit, že už jsem „blízko“.
Během času ten chomout a opratě získaly mnoho podob. Moci si říkat –„…co kdyby konečně…?!“ je pro mě strašně důležitý.
Skoro stejně, jako poznání, že „…ještě ne, ještě musím hledat dál…“
Až jednou hledat přestanu, až přestanu věřit tomu, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu – ať už ten „koňský hřbet“ bude představovat cokoliv, potom se mnou bude amen…
