Adrian zastavil dodávku v Liliové ulici, která ústila do Karlovy ulice. Tam se dalo předpokládat, že až se přiblíží hodina startu maratonu, bude v okolí auta mnoho lidí. Nastal okamžik pravdy. Adrian zůstal sedět v autě a tím umožnil mužům z týmu URNA, aby se rozmístili po okolí.
Nášivka URNA, je namáhavé ji získat. Je složité si ji udržet...PER
Vyšetřovatelé si znovu s nechutí a strachem uvědomili špatnou skutečnost, že zákon, krátkozraký zákon dalo by se říci, dosud neumožňuje policii vypnout signál pro mobilní telefony. Tento případ jen a pouze s veškerou naléhavostí dokazoval, jak je přijetí takových nepopulárních opatření nutné pro bezpečnost společnosti.
,,Kurva, jsem zvědavej, jak se kdo bude tlouct v prsa a tvrdit, že - ,,JÁ BYL ALE PRO SCHVÁLENÍ UŽ DÁVNO…“ v momentě, kdy opravdu něco někde bouchne…?!“ byla slova jednoho z mužů z týmu a plně vystihovala názor všech přítomných.
Adrian vystoupil z vozu, obešel ho a otevřel jeho nákladový prostor. Jeho siluetu osvětlovala slabá žárovka z vnitřku vozu. Cosi kutil uvnitř krabice – zřejmě zapínal ,,odpalovací“ mobilní telefon. Potom zabouchl a zamkl zadní dveře. Pomalu odcházel od auta, které odsoudil i s jeho okolím k zániku. Ani jednou se neohlédl.
Šel směrem ke Staroměstskému náměstí a aniž to tušil, kráčel přímo do ,,náruče“ mužů zákona. Jeden z nich byl skrytý ve výklenku domovních dveří a druzí dva stáli pod lampou a předváděli dokonalé role dvou podnapilých mužů, kteří po prohýřené sobotní noci probírají, co s načatým dnem. Dohadovali se o čemsi, ale nebudili dojem nebezpečných opilců. Nechtěli, aby Adrian zamířil na chodník u druhé strany ulice.
Potřebovali, aby v klidu prošel co nejblíže okolo nich. Protože byl Adrian cizinec, nemělo smysl začít s klasickým oslovením a vysvětlováním, že - ,,nehýbejte se! Policie! Přistupte ke zdi, zvedněte ruce. Bude u vás provedena osobní prohlídka. Jste zadržen dle zákona o policii…“
Ne, tato situace vyžadovala jiný přístup. Adrian nesměl mít ani vteřinu času na případné dálkové odpálení nálože v dodávce. Sice teď, brzy ráno nebylo na ulicích živé duše, ale nebezpečí z materiálních škod i na zdraví lidí žijících v okolních domech bylo značné.
Muži z URNA v civilních oděvech nechali Adriana, aby minul prvního z nich a když se nacházel v prostoru mezi nimi, zaútočili.
Muž, jehož právě minul ho uchopil za pravé zápěstí, vykročil stejným směrem jako Adrian a natáhl mu paži do směru jejich pohybu. To byl začátek sekvence úkonů z aikidó. Toto bojové umění využívá energii a sílu, kterou vyvíjí sám protivník. Policista udělal dva rychlé kroky kupředu a tím donutil Adriana klopýtnout stejným směrem. Potom přišla na řadu otočka doprava a rotace okolo své osy. Přitom muž z URNA vytočil Adrianovu ruku dlaní nahoru a tlakem své dlaně ho donutil ohnout tu jeho směrem vzhůru. Zároveň svou levou dlaní stlačoval Adrianův vytočený loket směrem od shora dolů. Tím za sálého otáčení na pravou stranu nutil Adriana ohnout trup do předklonu. Oba spolu udělali dvě otočky okolo osy a pak už policistovi stačilo jen nastavit svou levou nohu Adrianově pravé. Zákony fyziky zvítězily a Adrian se rozplácl na dlažbě starodávné pražské ulice. Druhý policista po celou dobu zásahu přesně kopíroval pohyb obou zápasících a pistolí Glock drženou oběma rukama mířil na Adriana.
Třetí muž z týmu, který stál nepozorovaně ve výklenku ve zdi ihned na začátku zatýkání taktéž tasil zbraň a sám ukrytý ve stínu jistil okolí.
Na Adrianových rukách byla se zavrčením zatažená plastová pouta a zatímco se k místu zásahu blížil zbytek týmu, policista který Adriana přemohl mu ohnul pravou nohu v koleni až se dotýkala Adrianových hýždí a klekl si na ni. Tím ho definitivně znehybnil.
Byl prohledán a jeho mobilní telefon, naštěstí vypnutý byl opatrně položen na zem. Neměl u sebe žádnou zbraň a byl okamžitě odvezen k výslechu. Vše se odehrálo neuvěřitelně rychle.
Pyrotechnik opatrně otevřel krabici s náloží a odpojil zařízení jak od baterií, tak od připevněného mobilního telefonu. Už chtěl krabici zavřít a přenést ji do speciálního pojízdného boxu připojeného za jeho služebním vozem, ale v koutku mozku mu něco říkalo, že se věci nemají tak, jak by měli. Znovu se sklonil nad krabicí.
,,Kolik že má být těch ,,věciček“ ?“
Při položení otázky prstem počítal kartuše s výbušninou.
,,Je jich čtyřicet osm“, odpověděl mu jeden z policistů.
,,Tak to se pleteš kamaráde, já jich vidím jen třicet šest…“
,,A do prdele!“
,,Jo, do prdele…“ zašklebil se pyrotechnik neveselým výrazem.
,,Řekl bych, že někde běhá dalších dvanáct kartuší plných plastiku… Někde jste kamarádi udělali chybu!...“
Další ukázka z mé knihy - ,,Cui Bono Veritas"
