Kulturní akce jako je třeba divadelní představení, si žádají určitý stupeň přípravy. Herci zkoušejí do roztrhání těla, osvětlovači švenkují zleva doprava, aby to bylo gut, a diváci? Někteří blbnou, někteří trpí…
.
Možná se to stalo i Vám. Pokud tedy nepatříte mezi tu část živočišstva, která brousí divadelní schody dvakrát do týdne, a pokud naopak doslova zabloudíte do stánku múz sotva jednou, dvakrát do roka.
Vaše ledabylé mávnutí ruky z předešlých dnů se přes jemné mravenčení v oblasti břicha přetaví v podvečer návštěvy divadla v úzkostný pocit bezodkladně se blížícího průseru. Důvod je jediný a prostý – uvědomíte si, že každá akce si žádá svůj úbor. Pokud jste člověk, co divadelní mundůr nenavlékáte častěji, než jak jsem psal - asi tak jednou – dvakrát do roka, máte logické vysvětlení vzrůstající paniky v oblasti solar plexus…
Pokud jste žena, tak se vaše panika blíží stavu mrtvolné ztuhlosti, pokud jste muž, jste na tom podobně, jen s tím rozdílem, že vaše mrtvolná bledost nemá příčinu ve vašem osobním názoru, co by bylo možné si do divadla na sebe obléknout, ale spíše z důvodu, do čeho budete navlečen…
Jako muž ale máte v rukávě jednu důležitou zbraň, která se ale nakonec, jak to u zbraní občas bývá, stejně obrátí proti vám samotným.
Ale hezky po pořádku…
ONA…
„No to si snad děláš legraci?! V tomhle chceš jít DO DIVADLA?! (!!!) To fakt nevidíš, že ta kravata je zmačkaná, jako by ji vyndal krávě z huby, sako je ti malý, kalhoty krátký a v pase je ZASE (!!!) nedopneš, protože musíš furt k večeři chlemtat to tvý pivo?! A co ty boty? Ne ne, koukej si vzít tuhle kravatu… já ti kašlu na to, že se ti tahle nelíbí, nebudeš mi dělat před kolegy z práce ostudu, to sako vrať zpátky do skříně a vem si to druhý, to tmavě modrý. Kalhoty… no, k tomu sportovnímu saku si snad radši vem klidně ty šedivý, ty sice taky skoro nedopneš, ale zase je máš až k botám.
Boty!!!
Koukej s nima mazat do koupelny, vem si kartáč, vlhkej hadr a něco s nima udělej!!!“
A tak je pošlapána všechna mužská důstojnost, je s ním smýkáno od koupelny ke skříni, aby se mu nakonec dostalo jedné otázky, na kterou však sám od začátku netrpělivě čeká (tajná zbraň…). Ve chvíli, kdy se totiž ONA navlékne do svých vlastních večerních šatů, ona otázka zazní – „… tak co, jak v tom vypadám…?!“
ON…
„No, já nevím, ale to jsou opravdu ty samé šaty, cos měla vloni v tom Národním…?!“
Ovzduší v místnosti se rázem mění. Teplota klesá, dokonce to vypadá, že odkudsi začíná přicházet poryv orkánu. On jakoby bezelstně vypadá, že neví, na jak tenký led se právě pustil. Jako by netušil, že na tuhle otázku se ženě, tím spíše vlastní, NIKDY neodpovídá pravdivě...
ONA…
„Jak to jako myslíš, jestli to jsou ty samé šaty?! Jasně že jsou!!! Co si tím myslel?!“
ON…
„No nic, já jen, že ti vloni tak jako seděly líp…“
ONA…
„To chceš jako říct, že jsem od loňska ztloustla, nebo co jako?! To snad nemyslíš vážně! Jasně, nemůžu být vychrtlá, jako ta vyschlá kůra od tebe z práce, to jsi tím jako chtěl říct?!
Nebo co?!“
ON…
„Prosím tě, nech toho, koukni se, co je hodin, tak pohni, ať to divadlo vůbec stihneme…“
ONA…
„Já ti kašlu na nějaký divadlo, ty hnusáku! Jak vůbec můžeš říct, že jsem tlustá?!“
ON…
„Ježíšimarjá, to jsem přeci vůbec neřekl! Co to meleš?!“
ONA…
„Já melu? Já MELU?! Koukni se na sebe, panděro máš, jak kdybys byl těhotnej a mě budeš něco říkat o mých šatech?“
ON…
„Já jsem přeci vůbec…“
Více už nemusí muž říkat. V tu chvíli už má jistotu, že se nebude muset vláčet na druhý konec města, že v ten večer bude mít klid nejen od divadla, ale že si bude moci i klidně v postelí číst, protože lepší důkaz, než je ten řev z koupelny, než jsou ty dámské šaty na hromádce na zemi v předsíni, si nelze představit.
Bohužel jak byla řeč o těch zbraních, co se občas obrátí proti tomu, kdo je sám použije, i takového muže přijde jeho otázka stran záhady snad jiných dámských šatů letos, než vloni, pěkně draho…
Ale co bych vám povídal, třeba si to všechno mnozí z vás dokončí ve své hlavě sami… ;-)
.
