… respektive co je lepší? Myslet na odchod z EU, nebo se smířit s tím, že naši zemi postupně ovládnou hordy přistěhovalců, se vším, co k tomu patří…?
Asi nikdo rozumný nepochybuje o tom, že kdyby se naší zemi nějakým zázrakem podařilo vystoupit z EU, že by to mělo pro naše životy, naši ekonomiku, a vůbec pro spoustu faktorů ne vždy příjemné důsledky.
Na druhou stranu by ale v takovém případě stále byla naděje, že se nakonec dokážeme postavit na vlastní nohy, konec konců jsme bez členství v EU byli až do nedávna, a také jsme zde neumírali hlady. A když se tak dívám po Evropě, určitě bychom v tom nebyli sami. Stále by byla možnost navazovat s okolními státy vztahy a spolupráci na vládní i soukromé úrovni na principu smluv a dohod. To, že se nám vedoucí kliky evropské unie stále snaží vší silou zdůrazňovat něco v tom smyslu, že bez členství v unii nelze v současném světě přežít, ještě zdaleka neznamená, že je to pravda…
Oficiálně se členství v EU říká spojenectví, ve skutečnosti však začíná čím dál více jít ze strany silných států, jako je Německo a Francie, o nadvládu. Skutečně potřebujeme, aby nám opět vládl někdo cizí?
Opravdu se bojíme toho, že bychom bez pokynů, doslova příkazů, směrnic a vedení za ručičku moudrými hlavami z Bruselu nedokázali vzít své osudy do vlastních rukou?
Několik států na evropském kontinentě docela dobře funguje, aniž by byly nuceny řídit se direktivami ze spolkového sněmu paní Merkelové. Tato dáma doslova přehlíží fakt, že ostatní státy EU nespadají pod Tisíciletou německou říši, a že když něco schválí spolkový sněm pod její taktovkou, že to ostatní suverénní státy Evropy nejsou povinné akceptovat a plnit požadavky tohoto zákonodárného sboru Německé spolkové republiky. EU už dávno není tím spolkem, v němž členství znamená výhodu. Vsadím se o co chcete, že kdyby bylo v naší zemi, a dost možná i v některých jiných zemích Evropy, dnes referendum o přístupu do toho divadelního a impotentního spolku, že by hlasování dopadlo zcela opačně, než jak tomu při našem přístupu do EU bylo.
To, co z myšlenky Evropské unie pod taktovkou silných států, jako je Německo a Francie dnes zbylo, je politováníhodnou karikaturou kdysi perspektivního spojenectví. Socialistické vlády v těchto dvou zemích ukázaly, jak se nemá mezinárodní politika dělat. Bohužel tento nezdařený pokus o absolutní blaho cítí nejen sami viníci, ale hlavně menší státy, kterých se na řadu věcí nikdo neptá, od kterých se očekává, že budou držet ústa a krok.
Což musí být pro každého hrdého a svéprávného občana těchto zemí, včetně nás, neakceptovatelné.
Jedna věc začíná být jasná až až, a sice, že pokud budeme dál členy Evropské unie, bude za nějaký čas díky migraci a plánu EU, týkajícího se povinného přerozdělování nevzdělaných a k práci nepoužitelných, navíc se geometrickou řadou množících imigrantů, naše zem totálně v kolapsu. V současnosti vyhovuje členství naší země v EU jen několika miliardářům (zdravím, pane Babiši...), jejichž podniky, společnosti a firmy tyjí z evropských dotací, bez nichž by v podstatě nemohly ani fungovat, a na nichž jsou doslova závislé.
Jinými slovy, členství v Evropské unii nám, občanům, v budoucnu nutně přivodí mnohem více problémů, než nám to vyřeší.
Už tak máme státní rozpočty našponované k prasknutí, problémy v sociální sféře, například s důchodovou reformou už pomalu ale jistě klepou na dveře. Dosud jsme se jako stát nedokázali vypořádat s problematikou svých vlastních "nepřizpůsobivých" občanů. Nebudeme si přeci hrát na slepou bábu, a nebudeme si nalhávat, že v tomto směru naši politici, loutky na špagátkách vedoucích z Bruselu, vědí co dělají.
Neví, a nikdy nevěděli.
To zavdává příčiny k oprávněným obavám, že s kulturně a nábožensky zcela odlišnými imigranty si naše exekutiva nebude vědět rady už vůbec. Doufat, že někdo moudrý z EU nám vydá nějaký fungující manuál, noty, podle kterých bude vše okolo imigrantů klapat, je slušně řečeno diskutabilní, protože nikdo v Evropě neví, co s tím problémem v budoucnu dělat. Všechny vlády a hlavy pomazané, které mají v EU silný hlas, doufají, že oni sami nějak své funkční období přežijí, hlavně ať se u koryt udrží alespoň tak dlouho, aby si nahrabali na svá soukromá konta co nejvíce. Aby pak v budoucnu mohli svá sídla obehnat ploty a zdmi (i když proti podobným stavebním úpravám například v Maďarsku nyní hlasitě protestují…), na obranu proti vnějšímu světu a problémům, kterým nyní tak účinně umožňují vzniknout.
Problém okolo imigrantů je nejen o současných počtech, které už v Evropě máme, nebo které jsou někde na cestě mezi Afrikou, Asií a Evropou. Je třeba si uvědomit, že ti lidé budou rodit děti, v jejich stylu života hodně dětí. Budou stupňovat požadavky na uzpůsobení běhu života v naší zemi takovým směrem, který jim bude vyhovovat. Je nad slunce jasnější, že nám, českým občanům, takový směr, inklinující k islámu, asi moc vyhovovat nebude...
A opět – při zkušenostech, které s horlivou politikou politické korektnosti, a s bludem zvaným multikulturalismus máme, lze se oprávněně obávat, že politici i v budoucnu budou na čím dál více hlasitý křik „nových Čechů“ slyšet.
To bude v praxi znamenat ústupky takového rázu, jaké si dnes ani nedokážeme představit. Tisíce let se naše vlastní kultura vyvíjela, tisíce generací našich předků budovaly to, čemu dnes říkáme naše vlast. Odjakživa bylo považováno za naprosto legitimní a normální, že jsme si bránili svou svébytnost (ne, že by se nám to vždy dařilo...), své místo vedle ostatních národů. Abych se přiznal, dost dobře nechápu, co se v současnosti děje, jak lehce a ochotně evropské elity předkládají své země, své občany, jejich osudy a vše, co kdy vybudovali jejich předci, na stříbrném talíři odvěkému nepříteli Evropy – a tím mám na mysli islám.
Opět si přestaňme hrát na schovávanou – islám byl vždy nebezpečím pro evropské státy, vždyť s ním po celá staletí bojovaly. V minulosti si evropští panovníci dobře uvědomovali nebezpečí, které pro křesťanskou Evropu případné rozšíření islámu představovalo. Proč už tomu tak není i dnes, proč dnešní vládnoucí evropské špičky nemají z nebezpečí islámu obavu? Chyběli evropští lídři při hodinách dějepisu?
Proč dnes existují zákony, neumožňující pravdivé pojmenování stavu věcí? Proč, když budu nahlas říkat, že islám považuju ve své zemi za nepřípustný, balancuju na hraně paragrafu, který říká něco o hanobení rasy a víry? Co je hanobného na trvání na závěrech, ke kterým došli lidé, moji i Vaši předci stovky a stovky let v minulosti, na závěrech, které jim umožňovaly přežít a budovat budoucnost, ve které máme my sami možnost žít?
Co se v lidské povaze od minulosti tak zásadního změnilo? Co zásadního se změnilo na islámu, že už prý dnes není pro evropské státy rizikem…? Pokud vím, je to právě islám, kdo s hrdostí zdůrazňuje, že je stále pevně ukotvený ve stejných základech a zásadách, a že se islám i přes civilizační vývoj okolního světa od dob svého vzniku prakticky nezměnil.
Proč nemůžeme i my, Evropané, s hrdostí a nahlas, se svými volenými zástupci v čele, hlásat a volat do celého světa, že jsem hrdí na své předky a jejich činy, že pro jejich odkaz nikdy neumožníme, aby nás islám pohltil? Proč mu otevíráme dokořán brány, proč mu ukazujeme svá nejslabší místa?
Proč nemůžeme my, Češi, když naši současní spojenci tváří v tvář islámské novodobé hrozbě selhali, říci nahlas, že takhle si svou budoucnost nepředstavujeme?
Nebo už jsme opravdu smíření s tím, že za nějakých deset – dvacet let, bude i u nás, stejně, jako je tomu již dnes například ve Velké Británii, nejčastější jméno nově narozených dětí Muhamad…?
Pokud zůstaneme nadále v EU, pokud budeme přijímat direktivy, které budou pro nás nevýhodné, povede to k našemu zániku. Existuje jen jedna alternativa – dát slavné EU vale. Pokud k takovému kroku nenajdeme sílu, a já si čím dál více myslím, že bychom v sobě tu sílu nalézt měli, ztratíme jednou pro vždycky šanci být sami sebou.
Budeme odsouzeni do role ovcí, které bez vlastní vůle a se sklopenými hlavami čekají na to, zda ráno přijde pastýř, nebo řezník…
