Stojím u okna a piju vystydlý kafe. Tam venku začíná den, proč ne, chodí to tak odjakživa. Vlčák Lord leží kousek od kamen a čeká, kdy se v nich probudí teplo…
Svou moudrou hlavu položenou na předních packách, očima mně nesleduje, jen občas střihne uchem. To když si srknu toho studenýho kafe.
Kdyby to okno bylo zrcadlem, viděl bych v něm za sebou na zdi starou kozáckou šavli, finský tesák a stetson, co pamatuje lepší časy. Kdy jsou vlastně „lepší“ časy?
Co je vlastně špatnýho na tom takhle si stát u okna, srkat kafe, i když studený?
Co je špatnýho na tom, když je člověk pánem sýho času, když je pánem věrnýho psa, když záleží jen a jen na něm, jestli půjde ten den pět kilometrů do nejbližší vesnice, kde si koupí nějaký to jídlo, nebo jestli se sebere, vezme pruty a jídlo vyrve řece?
Co je špatnýho na tom, když chlap nosí na ruce prstýnek, co ten druhý k němu do páru roztavila kremační pec i s milovaným tělem, který kdysi taky takhle stálo bok po boku s ním u okna?
Pravda, tehdy většinou to kafe bylo teplý a k němu něco jako buchta, nebo alespoň krajíc chleba co se netvářil, jako by ho uťal dřevorubec sekyrou a co byl namazanej zavařeninou z plodů tý veliký třešně, co roste u studny,
Je první půlka května, tady je ještě dost chladno. Pro dnešek se budu muset obejít bez rohlíků a konzervy s lečem a zaběhnu na chvíli k řece. Když budu mít kliku, tak ji nebude mít nějakej ten pstroužek. Pak musím nadělat nějaký to dřevo, kamna musí ožít – i Lord si to myslí.
Do krámu zajdu zítra.
Zítra je taky den.
Vlastně jsem rád, že tady nemám elektriku. Znám tu chajdu i poslepu, nepotřebuju vidět když jdu v noci čurat. A žárovka nikdy nedokáže tak pěkně vonět, jako to umí to něco, co je cítit ze svítící petrolejový lampy.
Kafe už je vypitý na lógr. Lord sebou zavrtěl, jako by tušil, že dneska ho budu hladit rukama vonícíma od rybích šupin a od borové smůly.
Taky bych měl opravit ten plot na straně co je les.
Proč ne, času dost.
Pozítří je taky den.
Voda v umyvadle je ledová, holit se s ní je peklo. Asi si nechám zarůst hubu. Lord si zvykne, rybám to vadit nebude a ta moje, ta se na mě bude z tý svý fotky usmívat pořád stejně jako tenkrát, když měla na sobě ty krásný šaty se zelenýma květama, co jí šly tak pěkně k očím.
Vycházím na verandu a v dálce nad horama se protahuje slunce.
Tam v dálce začíná den, proč ne, vždyť to tak chodí odjakživa…
