První se mně vrátil sluch. No, moc jsem toho neslyšela, vlastně šlo spíš o to, že jsem si začala jako první uvědomovat, že slyším nějaké šumění.
Šumění, byl jen klam mého otřeseného mozku a čím víc jsem přicházela k sobě, tím víc se šumění měnilo na pískání. Zrak se vrátil až po chvíli a zaostřit se mně dařilo až po dalších nekonečných vteřinách. Byla jsem tak zmatená tím, co jsem viděla okolo sebe, že mně trvalo celou věčnost, než kousky skládanky začaly zapadat do sebe. Spousta ,,kousků“ ale chyběla. Vzpomněla jsem si na studené světlo zářivek a na nějakýho chlapa, co se ke mně blížil. Vzpomněla jsem si na zvuk pískajících gum auta. Musela jsem zavřít oči a stisknout zuby. Pískání v mých vzpomínkách se spojilo s pískáním v mém otřeseném mozku. Zkusila jsem se pohnout, ale nešlo to. Uvědomila jsem si, že je mně strašná zima.
Byla jsem nahá, byla jsem svázaná a byla jsem někde, kde bylo šero a zima. A vůbec jsem netušila proč.
Když jsem znovu otevřela oči, bylo okolo mě více světla. Otočila jsem hlavou a zjistila, že světlo přichází z malého okénka pod stropem. Ležela jsem na nějakém starém koberci, v nějaké, zřejmě sklepní místnosti. Pomalu se mně vracely pocity a vědomí vlastního těla. Znovu jsem si uvědomila, že jsem nahá, že je mně zima a že se mně chce strašně čůrat. Pokusila jsem se posadit a nakonec se mně to povedlo. Viděla jsem si na kotníky nohou. Měla jsem je pevně spoutané lepící páskou. Ruce jsem měla spoutané za zády a podle toho, jak jsem je měla bolavé, byly svázané nejen v zápěstích, ale i lokty jsem měla stažené pevně k sobě. Dost to bolelo a díky pevně semknutým pažím jsem se nemohla ani pořádně nadechnout. Nejhorší ale bylo, že mě doslova bolelo i myšlení, musela jsem zatnout zuby a snažit se ze všech sil přemýšlet.
Nejdříve jsem musela vyřešit to čůrání. Postavit se jsem neměla odvahu, hlava se mně motala i v sedě dost. Tak jsem se jako malé dítě, když ,,kutálí sudy“, odvalila stranou z koberce, abych si nezasvinila jediný ,,komfort“, který jsem v té sklepní díře měla. Když jsem se dokutálela ke zdi, využila jsem její oporu a vysoukala jsem se do pokleku ,,na bobek“. Spoutané nohy mojí snahu dost komplikovaly a tak jsem nakonec měla víc moče na stehnech, než jí bylo na podlaze. Bylo to hnusný, ale nějakým racionálním instinktem jsem tušila, že pomočená stehna je to nejmenší, s čím se budu muset v nejbližší době vypořádat.
Jasně, mohla jsem zkusit na někoho zavolat, aby mě odvedl někam na záchod. Nějak jsem ale k podobnému kroku neměla odvahu. Alespoň ne v tu chvíli. Vzpomínky na to, co se dělo před tím, než jsem se ocitla nahá a spoutaná se dostavily všechny najednou a v jednu chvíli. Věděla jsem, kde jsem před tím byla, kdo tam byl a co jsem mu chtěla udělat. Jen jsem pořád nechápala, co se nepovedlo. Kdo byl ten, koho jsem v poslední chvíli zahlédla ve zpětném zrcátku stojícího auta? Musel mě vzít něčím přes hlavu. Asi mně tekla krev, měla jsem jí trochu zepředu na levém rameni a na levém prsu. Byla už zaschlá.
Nevím, jak dlouho jsem tak ležela na koberci a snažila se zahnat nastupující paniku.
A pak přišel!
Málem bych ho ani nepoznala, asi zrovna vylezl z postele a byl na něm vidět každej rok jeho zkurvenýho života. Na sobě měl obyčejné bavlněné tričko s logem Pumy a vytahané tepláky. Tak oni i pasáci se v soukromí oblékají jako socky…
,,Tak co ty svině jedna?! Už jsi se vyhajala?“ zasyčel a prohlížel si mě těma svýma spánkem oteklýma očima. Já si uvědomila, že jsem vlastně nahá a bylo vidět, že on si to uvědomuje taky moc dobře. Držela jsem hubu, jsou chvíle, kdy člověk prostě neví, co má říct.
,,Nejdřív jsem ti chtěl zatnout tipec na dobro, ale pak jsem si uvědomil, že by to byla škoda.“
Sehnul se ke mně a začal mně hladit prsa.
Bylo to strašný!
Byla jsem úplně bezmocná a právě vědomí té bezmoci, stud a odpor k tomu hajzlovi, který si se mnou mohl dělat co chtěl, mně vehnal slzy do očí. Začala jsem se zmítat, jak jen to v poutech šlo a tlačila jsem bradu na prsa, v marné snaze zakrýt svou nahotu. Povedlo se mně otočit se na břicho.
,,Ty hajzle! Ty jeden všiváku zasranej! Dej ze mě ty pracky pryč!“ řvala jsem a můj hlas se zoufalstvím změnil v sípot.
Silou mě otočil zpátky tváří k sobě a vrazil mně pár facek. Nebyly ani tak moc silné, šlo spíš jen o takový proplesknutí. Potom byl pár vteřin zticha a já jsem se odvážila otevřít jedno z očí, do té doby křečovitě zavřených.
To, co jsem viděla v jeho tváři, mě donutilo otevřít i druhé oko a zařvat -,,Né! To nesmíš…!!“
Mohl a udělal to…
Stáhl si ty svoje vytahaný tepláky a to, co měl pod nima, mě ujistilo, že to myslí vážně. Potom jsem viděla už jen prach na betonové podlaze, kterou jsem měla doslova před nosem. Otočil si mě totiž na břicho a kopancem si zajistil, že mě přešla chuť sebou mlít. Donutil mě si kleknout a pak už jsem vnímala jen bolest.
Naštěstí mu to netrvalo dlouho a se zachrčením se ,,odpráskl“.
,,Ještě, že beru antikoncepci…“ blesklo mně nesmyslně hlavou, jako by to byl právě ten největší problém, jaký jsem v tu chvíli měla.
,,Jen si zvykej děvenko, tohle bude od teď hlavní náplň tvýho podělanýho života!“
Nohou mě překulil zase obličejem k sobě. Bylo mně strašně. Takový pocit ponížení jsem nikdy nezažila. Když nad tím dnes tak přemýšlím, dochází mně, čím si opravdu prošla Irena. Ani se nedá divit, že jí z toho hráblo. Mě od podobnýho stavu uchránil jen vztek.
Spalující, strašlivej a vražednej vztek.
,,Zabiju tě ty hajzle! Utrhnu ti koule a narvu ti je do chřtánu…!!“
Když jsem tohle říkala, měla jsem kupodivu k situaci tichý hlas a dívala jsem se mu přímo do očí.
On se smál!
,,To asi těžko fizulko. Ty půjdeš do světa a myslím, že se už tam odtud nevrátíš. Střelím tě hezky Bulharům, co mají bordely v Itálii. Trošku ti dají čichnout ke koksu, nebo k heráku a ty budeš prosit na kolenou, abys mohla pro ně šoustat a zasloužila si tak dávku, bez který už nebudeš schopná ani udržet moč!“…
Tma…
Pokud Vás děj kapitoly zaujal, najděte si ve ,,starších článcích" na mém blogu předchozí díly mojí detektivky, které začínají vždy slovy - Cherchez la Femme (Za vším hledej ženu), ať víte, o co vlastně jde...
