Potom se točilo nějakou dobu v ateliérech a tam měli jiný zdravotnický zabezpečení a nás nepotřebovali. Když to sečtu a podtrhnu, tak jsem při celém tom natáčení ošetřovala jen jeden jedinej úraz.
To když si jedno nemehlo od technickýho servisu přicvaklo do kleští kousek ukazováku na levé ruce. Využila jsem několikadenní pauzu, kdy mě při natáčení nepotřebovali a navštívila jsem Irenu v Bohnicích. Měla vlasy ostříhané na mikádo a skoro všechny šedivé… Hradba jejího světa byla jen o malinko proniknutelnější, ale pořád byla neschopná samostatného života. Vyprávěla jsem jí o tom, že ,,pomáhám“ při natáčení filmu, ale zdálo se, že vůbec nevnímá, co říkám. Na konci mého vyprávění se zeptala-,,budeš v televizi jó…?“
Vnímala, ale vůbec nic nepochopila. Jak vysvětlit někomu s jejím ,,myšlením“, že zdravotní dozor do záběru nesmí…? Ta moje návštěva u ní byla ale přeci jen k něčemu dobrá. Znovu jsem se ujistila, že ten hajzl Skála si nezasloužil žít. Taky jsem si musela vzpomenout na Jakuba. Ze špitálu už byl pryč. Pokud jsem věděla, odvezla si ho jeho máma domů. Psychicky na tom byl Jakub lépe než Irena. Snad proto, že asi věděl, proč mu to Bán udělal. Jeho máma měla ze synovi HIV – pozitivity další šok, ale nakonec to přijala. Jen by mě zajímalo, jestli to vzal i jeho táta…
Při těch myšlenkových pochodech mě stravoval obrovský vztek a přísahala jsem si, že Bána opravdu oddělám.
V Milovicích stojí bývalý Kulturní dům, neboli ,,Kulturák“. Býval tam kinosál pro ruské vojáky, jejichž početná posádka byla za ,,komančů“ v Milovicích dislokovaná. Teď z té stavby byla částečná ruina a filmaři, kteří Milovice hojně využívali, si tam umístili šatny pro komparz a maskérny. Tam jsem Bána konečně viděla ,,in natura“. Vyšel z jedněch dveří v prvním patře a šel po schodech do přízemí, kde byly maskérny. Já jsem po těch schodech zrovna šla nahoru. Ani nezabučel, konec – konců mě neznal. Byl trochu hubenější, než jsem si ho pamatovala z fotek a z televize. Že by ho trápilo svědomí…?
To sotva!
Prošla jsem si celé první patro, ve kterém, jak jsem zjistila, měl Bán svou soukromou šatnu. Do Willise měl daleko a tak žádnou ochranku neměl. To říkám jako vtip… Pro mě bylo důležitý, že do prvního patra vedly dvoje schody. Jedny, kterými jsem přišla a druhé, ke kterým se dalo projít dlouhou chodbou, ve které měl Bán tu svou šatnu. Začal ve mně pomalu klíčit plán.
Bylo všeobecně známé, že Bán odjížděl na plac do blízkého lesa až jako jeden z posledních. Osvětlovači a technici vůbec ho nemohli ani cítit. Netajil se totiž názorem, že ,,proč by ON měl čekat na place, až si ty ,,nuly“ laskavě nastaví ,,šajny“ (zrcadla), najdou ty pravé kabely, natáhnou je a až udělají z ničeho ,,plac“…“
Byl to kretén a to ho stálo krk, ale vezmu to popořádku.
Pokaždé odjížděl na plac dobrou půlhodinu po ostatních a rejža mu to trpěl, protože by tam dřív byl fakt k ničemu a spíše by všem jen překážel a předčasně nasíral.
Věděla jsem, že to budu muset udělat v den, kdy tam jako ,,nebudu“ a právě během té jeho slavné ,,půlhodinky“.
Vlastně to bylo dost jednoduchý. Ten den jsem tam ,, nebyla“ ani já, ani kámoška Martina, ale nějaká cizí holka, co sloužila někde na Bulovce. Byla jsem tam den před tím a věděla jsem, že druhý den tam Bán na skoro sto procent bude. Prošla jsem si celé ,,jeho patro“ a našla jsem si dveře na toalety. Byly na druhé straně chodby a jen pár metrů od dveří do Bánovi šatny.
Druhý den jsem přijela autem až do Milovic a nechala jsem ho stát větší kus od kulturáku. Normálně mě vyzvedával někdo ze štábu na Černém mostě. Ten den jsem tam ale přeci ,,nebyla“… Na klopu jsem si připnula svojí identifikační kartu a využila jsem zmatku u vchodu, kde si mě nikdo ani nevšiml.
Byla jsem uvnitř. Z kapsy džín jsem vytáhla latexové rukavice a cestou po schodech jsem si je natáhla. Na toaletě jsem za sebou zavřela dveře u jedné z kabinek. Z batůžku, co jsem měla na zádech jsem si vyndala starou černou silonovou punčochu.
Já vím, je to otřepaný trik, ale pro mě bylo důležitý, že punčocha na obličeji fakt ,,zabírá“ a změní váš výraz tváře k nepoznání. Nasadila jsem si jí a srolovala na temeno hlavy. Až půjdu na věc, jen si ji sroluju dolů a Bán i kdyby přežil, nepozná mě. Sundala jsem identifikační kartu a schovala ji do kapsy. Džíny a šedou mikinu jsem měla v plánu, až bude po všem, vyhodit a tenisky byly nové a zbavím se jich zrovna tak. Do kapsy mikiny jsem si dala šest ocelových kuliček a do ruky jsem vzala prak. Jen jsem ho držela v prstech, cítila jsem zase to podivný chvění v podbřišku a znovu jsem se silně vzrušila. Bůh mně to dopusť, ale mně to, co se chystám udělat opravdu ,,chutná…“
Pokud Vás děj kapitoly zaujal, najděte si ve ,,starších článcích" na mém blogu předchozí díly mojí detektivky, které začínají vždy slovy - Cherchez la Femme (Za vším hledej ženu), ať víte, o co vlastně jde...
