Řach…! Fuj, to byl ale hnusnej zvuk. Pro mě ale v podstatě zněl jako cvaknutí kliky od dveří vedoucích na svobodu. Svezl se bez hlesu na zem a zůstal ležet nohama ke mně a trupem podél zdi.
Levou ruku měl pod sebou a pravou nataženou podle těla dlaní nahoru. Oči měl pootevřený a bylo z nich vidět jen bělmo. Chvěla se mu kolena a prsty u ruky, kterou jsem viděla.
Nohy mě strašně bolely od toho, jak jsem ho nakopla a tak jsem se k němu doplazila. Zblízka bylo vidět kalužku krve, která se rozlila někde pod jeho levým uchem, ale jak se zdálo, už se nezvětšovala. Když jsem si to uvědomila, rychle jsem mrkla na jeho kolena a prsty.
Už se nechvěly…
Exitus.
Srdce, které netlouklo, už nemohlo pumpovat krev do oběhu a tak nebyl žádný tlak, který by jí nutil vytékat z jeho ucha. Bylo mně jasné, o co jde.
Ukázková zlomenina spodiny lebeční s následným krvácením do mozku. Možná, že i některý obratel krční páteře a mícha dostaly při nárazu na zeď zabrat. Každopádně jsem byla nahá, spoutaná a sama s mrtvolou ve sklepě někde – kdo ví kde…
Zavrzání pootevřených sklepních dveří v průvanu mě vrátilo do hry. Nesměla jsem ztrácet čas. Sedla jsem si vedle Josefova těla a prsty spoutaných rukou jsem mu prohledávala kapsy. Na pistoli jsem narazila hned, ale tu jsem nehledala. Šlo mně o něco jiného a opravdu jsem to v jeho kapse u kalhot na pravé straně našla.
Nůž.
Opatrně jsem ho vytáhla a upustila na podlahu. Otočila jsem se a uviděla jsem, že je to klasickej ,,vystřelovák“. To bylo fajn, stačí zmáčknout jeden čudlík a…
Šlo to hůř, než se to popisuje, ale povedlo se a já jsem držela v ruce za zády otevřený nůž. Asi dvakrát jsem se píchla a ještě vícekrát se řízla, než se mně povedlo přeříznout pásku na zápěstích. Jenže to byla ta snadnější část. Jak ale přeříznout pouta na loktech? Lehla jsem si na bok a nůž jsem si opatrně vsunula rukojetí mezi paty svázaných nohou. Nohy jsem ohnula a zkoušela přeřezat pásku držící moje lokty u sebe.
Doprdele! Proč to nejde?!
Chtělo se mně brečet. Vůbec jsem nevěděla, kolik mám času, než se v domě objeví Patrik. Jak jsem tak pokračovala v zoufalých pokusech, došlo mně, že i když nůž často ,,řeže“ do mojí ruky pod pouty, necítím žádnou bolest…?
Cvak! Pink! Došlo mně to!
Já kráva pitomá dala ten nůž mezi paty opačnou stranou nahoru a celou dobu jsem se snažila přeřezat lepící pásku tou tupou stranou ostří. Rychle jsem si uvolněnýma rukama otočila nůž v sevření pat a stálo mě to dalších pár kapek potu a krve, ale paže byly volné.
Teprve když jsem je mohla dát konečně před sebe, uvědomila jsem si, jak moc mě od ramen až po konečky prstů bolí. Ležela jsem na boku a objímala jsem sama sebe.
No nic holka, na sebelásku bude čas později. Teď kmitej…
Přeřízla jsem si konečně i pouta na nohou a po nevím kolika hodinách jsem se cítila zase jako člověk. Nahá, znásilněná, špinavá a smradlavá, ale člověk.
Jen tak pro formu jsem zkusila Josefovi špičkama prstů nahmatat na krku pulz. Samozřejmě bez úspěchu. No, ne že by mě ho bylo líto, v tu chvíli určitě ne. Vytáhla jsem mu z pod kalhot pistoli a byla jsem strašně překvapená, jak byla těžká. Byla stříbrná s černou rukovětí a podle nápisu na jejím boku šlo o nějakou ,,Berettu“. Nevěděla jsem vůbec, jak se s takovým krámem zachází. Docela by mě zajímalo, kde k ní Josef přišel. Bála jsem se zmáčknout takový ten ,,lučík“ – spoušť se tomu snad říká. Netušila jsem, jestli je pistole nabitá, nebo ne. Zkoušela jsem mačkat různý páčky na jejím boku.
Tak jsem zmáčkla knoflík mezi pažbičkou a krytem spouště. Něco cvaklo a najednou mně spadnul zásobník do klína. Byl plný nábojů. Doprdele co teď?!
Zkusila jsem zásobník vrátit zpátky, jenže jsem ho asi nezacvakla pořádně tak, jak jsem měla. Zkusila jsem udělat to, co jsem znala z filmů. Zatáhla jsem za vršek zbraně směrem dozadu. Šlo to těžko, ale povedlo se mě to. Z pistole vylétl náboj, který asi byl uvnitř v komoře a s cinknutím dopadl na podlahu. Málem jsem se podělala, jak jsem se lekla. To ale nebylo tak zlý. Horší bylo, že ten vršek zbraně zůstal v zadní poloze a nešlo s tím hnout. Jak jsem tak se zbraní klepala o dlaň druhé ruky než té, co jsem v ní pistoli držela, cvaklo to a zásobník konečně zapadl tam, kam patřil.
Jenže co dál sakra.
Začala jsem znovu mačkat páčky, jen ten knoflík, co vyhodil zásobník jsem nechala na pokoji. A pak se to stalo. Něco jsem zmáčkla a udělalo to ŠŠŠT CVAK – a pistole vypadala tak, jak má pistole vypadat. Jen ten kousek železa vzadu, snad se tomu říká kohoutek zůstal v zadní poloze. Bála jsem se cokoliv mačkat a zase jsem nevěděla co dál.
A pak jsem ho uslyšela.
Nejdříve bouchly dveře někde nahoře v domě. Jinak ale nebylo chvíli slyšet nic. Pak se ozval zvuk bot, co určitě šly po nějakých schodech. Ty kroky se blížily…
Dveře v místnosti, kde jsem seděla na zemi, nebyly úplně dovřené a otevíraly se směrem dovnitř. Tak se stalo, že když je Patrik otevřel, zakryly mu pohled doleva, kde pomalu tuhnul Josef.
Ta pitomá pistole byla tak strašně těžká, když jsem jí zvedala a snažila jsem se zamířit s ní někam na střed Patrikova těla. Vzpomněla jsem si v tu chvíli (zcela nepochopitelně), jak Alain Delon v jednom filmu říkal, že mířit na hlavu je blbost, když jeden neumí střílet. Lepší je mířit na trup, tam se člověk spíš trefí…
Stál jako opařený a nějak si nemohl srovnat v hlavě, co vlastně vidí. No, nahatá holka sedící na zemi a mířící vám pistolí na pupek se asi fakt nevidí každý den.
Ta bouchačka byla opravdu těžká a jak mně ta její váha rozklepala ruce a já se snažila přehmátnout, zmáčkla jsem spoušť.
Najednou mě nějaká síla donutila prudce zvednout ruce nahoru. Sklepní místností se bolestivě prohnala obrovská rána a já byla chvíli jako omráčená.
Když se rozptýlil kouř, Patrik ve dveřích už nestál. Ležel kousek za nima směrem ke schodům vedoucím kamsi nahoru a hlasitě chroptěl…
Ukázka a úryvek z mé knihy Cherchez la Femme na které právě dělám. Pokud jste zmatení a děj téhle kapitoly Vám do předchozího děje nezapadá, chyba není ve vašem chápání. Tato kapitola jen prostě pochází z asi 3/4 děje knihy a zdánlivě nemá smysl. Tak se omlouvám :-)) V.K.
