Na Václaváku jsem si dala u stánku (za nehoráznou cenu) cosi, co mladá Ukrajinka v červené zástěře vydávala za klobásu. Potom jsem omrkla ty obchody, které ještě nezavřely. Přitom jsem zjistila, že můj šatník pochází ze středověku.
Kafe v kavárně (dražší než ta klobása i s dvěma chleby…) a před desátou jsem už zase tvořila čistší část obyvatel haly na nádraží.
Byl tam!
Bílá košile a módně potrhané džíny, co zřejmě záměrně více odhalovaly, než zakrývaly jeho snědé půlky… Nepoznal mě, přeci jen nemocniční mundůr dělá člověka jiným, než jak působí v civilním oblečení.
Myslím, že ženská k němu na jeho ,,pracovišti“ ještě nepřistoupila… Vyvalil na mě ty svý tmavý kukadla s řasama modelky a já se v duchu musela usmát při vzpomínce na jeden film s Belmondem. Hrál tam buzíka a jeho nesmrtelná hláška byla -,,Fůůj, ženská!! Okamžitě ze mě sundejte tu ženskou!!“. Přesně takový výraz měly jeho oči, když jsem mu poklepala na rameno.
Jak jsem řekla – nepoznal mě, ale blbej nebyl. Trvalo mu to asi pět vteřin a docvaklo mu, kdo jsem.
,,Co chcete?!“
Byl vyloženě ,,vyplesklej“ a mně bylo jasný, že kdyby nic nevěděl, neměl by důvod, být tak ve střehu.
,,Klid, vždyť víš, že nejsem polda. Vím ale něco, co ty nevíš a myslím, že bys to vědět měl.“
Zkoumavě si mě prohlížel a já si přes jeho rameno všimla, že k nám míří asi čtyřicetiletej fešák. Nevím, jestli je možné poznat na první pohled pasáka, ale já si ho do téhle škatulky zařadila, sotva jsem ho očima sjela od hlavy k patě.
,,Nějaký problémy José…?! Jeho hlas napovídal, že tenhle pán je z devadesátišesti procentní majority a s buznama má společného jen to, že pro něho makaj.
,,To je v pořádku Patriku, to je moje známá. Stará se ve špitále o Kubíka…
Pasák Patrik se zamračil.
,,Jak na tom je? Je to skvělej kluk, nerad bych ho ztratil…“
,,Ty dobytku!!“ – chtělo se mně zařvat, ale držela jsem hubu. Byla by to sebevražda – tam a v tuhle denní, respektive noční dobu.
,,Až zjistím, kdo mu to udělal, stáhnu ho z kůže, to mně věř zlato!“
Věřila jsem…
Někdy v tu chvíli jsem pocítila, že to chci udělat znovu. Nebyla jsem si ale jistá, jestli bych chtěla vidět s dírou v hlavě toho neznámého, kdo zmasil Jakuba, nebo toho šmejda pasáckýho, který stál zrovna předemnou. Ideální by bylo – oba…
,,Pustíš se mnou Pepíka na chvíli na kafe brouku?!“ Já mu dám ,,zlato“!
Pasák na mě vyvalil oči, ale asi měl smysl pro humor. Začal se chechtat a bylo mu sotva rozumět jak sípal.
,,Ale jo, kočko, klidně si ho na chvíli půjč. U tebe mám stoprocentní jistotu, že mě ho nepřefikneš bez placení…“
Smál se dál svýmu idiotskýmu vtipu, poplácal nás oba po ramenou a kroutíce hlavou odcházel někam shánět své ovečky… Na Josefovi bylo vidět, že se mu se mnou nikam nechce. Vlezli jsem do metra a jeli na Václavák.
,,Podívej Pepíku, mně do toho nic není, ale jestli jsi s Kubou něco měl, šla bych být tebou raději na testy co nejdřív…“
Seděl proti mně v chabém světle nočního baru a jeho sexapel byl ten tam.
,,Myslíte, že bych to mohl mít taky?!“
,,Můžeš mně tykat, jmenuju se Sylva. A pokud jde o tu tvou otázku, tak musím odpovědět – ano. Můžeš to mít. Mohli jste mít s Kubou společnýho zákazníka, který ,,TO“ měl. Netvrdím, že jsi to musel nutně chytit od Jakuba.“
,,Já bez gumy ale ani ránu, i s Kubou to tak bylo…
Hledal v mých očích naději, kterou jsem mu dát nemohla.
,,Kdo to byl Pepo? Ty to víš viď?! Kdo tak strašně Jakuba zbil?“
,,Zapomeňte, teda zapomeň na to Sylvo! Nemůžeme s tím nic dělat. Proti němu jsme hovna v trávě u cesty…“
Ukazoval spontánně hlavou kamsi za mě, až jsem se lekla, že ten násilník sedí někde za mými zády. Neseděl tam, byl tam prázdný stůl a na něm rozevřené noviny. Na té největší fotce byla tvář muže. Tvář známého a populárního muže. Byl filmovou a divadelní hvězdou. V poslední době už byl tak trochu za svým zenitem, snažil se ale dostat se do popředí zájmu jiným způsobem. Nedávno oznámil svou kandidaturu do Senátu. Bylo mu k padesátce a všichni ho měli za prototyp představitele ,,chlapských“ rolí.
Nedávno to ale přiznal, aby to na něho někdo nevytáhl v předvolební kampani. Přiznal, že je gay.
Byl to Martin Bán!
,,Tomu nerozumím? Bán?!
,,Já jsem ti nic neřekl! Jasný?! Víš, on na něj bejval hodnej, ale asi se něco stalo… Oni to spolu táhli už pár měsíců. Věděl jsem o tom asi jen já. Kdyby se to domákl Patrik, víš, to je ten z Hlaváku (ujistila jsem ho, že vím…), byl by průser. Nemyslím to, že Kubu zmlátil Bán. Kdybych mohl, klidně bych ho Patrikovi prásknul. Jenže nemůžu.“
,,Proč bys nemohl?!“ – nedávalo mně to smysl.
,,Takovej parchant by si přeci za to, co Jakubovi udělal zasloužil zatnout tipec né?! Je zázrak, že Jakub přežil, viděla jsem v práci jeho ,,papíry“.“
,,No to máš pravdu, že by Bán zasloužil dostat se Patrikovi do rukou, jenže pak by si to mohl chtít Patrik vyřídit i se mnou. Proto mu nemůžu o Bánovi nic říct, chápeš?! Patrik je magor, bůh ví, jak by to se mnou dopadlo…“
,,Sakra Pepo, přestaň plácat nesmysly! To co říkáš, nedává ani trochu smysl!“
,,Ale dává, kočko, dává!!“
Vida, před chvílí mně ještě vykal a teď jsem u něj ,,kočka“.
,,Patrikovi by hned docvaklo, že jsem o Kubovi a Bánovi věděl! Víš kolik by musel Bán Patrikovi vysolit za dlouhodobou ,,lízu“ Jakuba? Máš vůbec představu, jak to chodí?!
,,No, to teda fakt nemám kamaráde, ale začíná mě to zajímat!“
,,No, je to jednoduchý, jako facka.“- dal se Pepa do vysvětlování.
,,Bán si Kubu vydržoval, ale Patrik z toho měl hovno. Kdyby to prasklo, byli by jsme ve špitále všichni tři. Kuba, Bán a protože jsem měl k Jakubovi nejblíž a všechno jsem kryl, byl bych zmasenej taky!“
Najednou mě něco napadlo.
,,Poslouchej Pepíno, nenechával jsi si náhodou od Bána za ,,lízu“ Jakuba platit ty sám?! Proto máš u prdelky plamínek a bojíš se, aby ti ho Patrik nerozfoukal do pořádnýho plamene…“
A bylo to! Hned jsem pochopila, že jsem se strefila.
,,Ty dobytku jeden“, zasyčela jsem mu do obličeje.
,,Ty jsi prodával svýho vlastního kámoše…! Je mně z tebe na blití, buzerante jeden!“
Zvedla jsem se od stolu a šla ke dveřím.
,,Víš co to je, když tě v osmnácti vykopnou z děcáku a nevíš, kam jít?! Když ani nevíš, kde je tvoje ségra, se kterou jsi kdysi do děcáku přišla?! Bylo jí osmnáct dva roky předemnou a z děcáku se vypařila a ani neřekla ,,čau“?! Jseš ,,venku“ a zároveň v prdeli?! A že jsem buzík? A co má bejt kurva, každej je nějakej! Taky jsem mohl krást a víš co?! To jsem nikdy nedělal! V děcáku jsem se vyučil kuchařem. Myslíš, že někde stojej o to, aby jim vařil teplej cigoš?! Myslíš, že jsem se nesnažil najít si normální práci? Dělám co umím abych se uživil. Jestli to má bejt kouření cizejch chlapů – fajn, bude to kouření. Mám vzít prachy za to, že dohodím prachatýmu kreténovi kámoše?! Fajn, prodám kámoše!! Už je ti to jasný ty bílá krávo?! Chápeš o co jde?!“
Stála jsem ve dveřích a hledala jsem argumenty. Žádný jsem nenašla…
,,Na ty testy na HIV si dojdi co nejdřív. Čau…“
I když jsem v žádném případě nemohla ani za jednu z věcí, které Pepu potkaly, nějakým zvláštním a absurdním způsobem jsem se styděla. Snad za to, že mně bylo dopřáno vyrůst v normální rodině. Za to, že moje orientace v postelové gymnastice je společensky přijatelnější, než ta jeho…
,,Blbost!"
,,Blbost, blbost, blbost!!“ – nechala jsem si tepat v hlavě, ale absurdní pocit hanby nezmizel. Proč já husa pitomá vlastně šla na to pitomý nádraží?! Co je mně do nějaký prodejný buzny? Stejně nejspíš za pár let zhebne na AIDS…
Měla jsem vztek na sebe, na Pepu, Jakuba, Patrika. Na ségru, co se mnou už nikdy nepůjde na kafe. A v neposlední řadě na Martina Bána. Kdyby si všímal dál Jakubovi prdelky a nešlapal mu po hrudním koši, necítila bych se tak debilně, trapně a – poníženě.
To byl přesně ten impulz, který mě dokázal nastartovat.
Doma jsem vyndala prak a s panákem Metaxy (už bych si měla koupit něco pořádnýho k pití že jo…), jsem přemítala, jestli to vážně udělám znovu.
Udělám…!
Další ukázka a kapitola z mé knihy - Cherchez la Femme (Za vším hledej ženu) . Těm z Vás, kteří čtou tuto kapitolu jako první a zaujala je si dovolím doporučit, aby si na mém blogu ve ,,starších" článcích našli předchozí kapitoly začínající jako ,,Cherchez la Femme", aby věděli, o co že to jde...
