Kdybych se nesetkala s jeho mámou. Být se mnou v tu chvíli Petr Janda, tvrdil by, že podle ní zpívá svý ,,Slzy tvý mámy šedivý…“. Plakala potichu, ale byla tak prostoupená neštěstím, že jí obklopovalo jako jakási šedá zář.
Šla jsem zrovna ze špitálu domů z denní, ale zachtělo se mně ještě na záchod. Zašla jsem na toalety pro veřejnost a ona tam seděla na patách. Byla opřená o stěnu u umývadel, v očích ten zvláštní výraz, který značí, že oči vidí a nevidí zároveň…
Pomohla jsem jí vstát a odvedla na sesternu. Vlastně jí nebylo nic, co by nespravila sklenice vody, byla jen neskutečně smutná, vyčerpaná a nešťastná. Dozvěděla jsem se od ní, že ,,její Kuba“ utekl z domova proto, že jeho táta – její muž, nemohl přenést přes srdce, že se od něho asi nikdy nedočká vnoučat…
Jakub si myslel, že i u nich doma vládne tolerance vůči homosexualitě a to se šeredně spletl. Přiznal na rovinu, že je gay a táta to neunesl. Opil se a kluka v noci zmlátil. Druhý den se Jakub sbalil a od té doby o něm přes rok nevěděli. Ona ho viděla až dnes, táta za ním do špitálu přijet odmítl…
Teprve od policie se ta paní dozvěděla, že Jakub šlapal chodník, lépe řečeno halu na Hlavním nádraží a prodával se tam. Co se ale nedozvěděla, byl fakt, že některý z Kubových milenců, nebo zákazníků mu věnoval něco, co ho v dohledné době zabije, bez ohledu, zda se ze svých poranění vyhrabe. Krevní test potvrdil přítomnost protilátek určitého typu.
Kuba byl HIV – pozitivní…!
Když jsem přišla domů, měla jsem potřebu ne jednoho panáka, ale rovnou celý flašky!
Při příští službě jsem se od kámošky z JIP dozvěděla, že za Jakubem byl policejní vyšetřovatel. Podle jeho popisu mně bylo jasné, že to musel být Kubín. Ano, stejný polda – fešák, co vyšetřoval znásilnění Ireny. Ptala jsem se kamarádky, jestli Kuba policii něco řekl. Kdo mu to udělal, proč a tak…
Ne, prý vůbec s poldama nekomunikoval. Díky přeražené čelisti ani dost dobře nemohl.
Mohl ale přeci třeba psát…?!
Nenapsal ani čárku.
Utekl nějaký čas a Jakub byl přeložený na pokoj. Šla jsem za kamarádkou Martinou z lůžkového a Kuba měl zrovna návštěvu.
Byl to kluk asi stejně starý jako Kuba. Snědý, pravděpodobně cikán. Lehounce podmalované oči, afektované vyjadřování a při chůzi kroutil zadkem jako Pamela z Pobřežní hlídky.
Nedalo mně to a když se přišel na sesternu zeptat, kde by mohl dolít Kubovi čaj, zkusila jsem se s ním dát do řeči.
,,To víte, lidi jsou zlý! A přitom je Kubík na každýho tak sladkej…!“
Cikán to byl, ale ani stopa po přízvuku tak typickém pro rómské etnikum. Z toho jsem usoudila, že asi vyrostl v děcáku. Jmenoval se Josef, příjmení jsem se nedozvěděla. Sice to neřekl přímo, ale bylo jasné, že spolu s Jakubem šlapal chodník a prodávali se prachatejm teplajzníkům. Sotva jsem se ho zeptala, kdo to Jakubovi udělal, jako by do něho někdo pustil elektřinu. Začal sebou šít a že už musí ,,Kubíkovi“ donést ten čaj…
Zkrátka, nic jsem z něho nedostala, ale bylo mně jasný, že ví víc, ale říct nechce nic.
Došlo mně to až další den. Jestli je ,,Kubík“ HIV pozitivní, s největší pravděpodobností v tom bude lítat i Josef.
,,Kubík je přeci na každýho tak sladkej…“- tak je možný, že si to někdy rozdal i s Pepíkem…
Nebyla jsem na Hlavním nádraží celou věčnost a musím přiznat, že to pro mě byl tak trochu kulturní šok. Až na pár vyjímek – normálních cestujících, tam nejčistší tvorové byli asi všudypřítomní holuby. Tak neskutečnou sbírku špinavé pakáže jsem pohromadě snad ještě neviděla. A nebyli to jen chlapi.
Cuchty různých barev kůže a vlasů v různém stádiu ,,poločasu rozpadu“ skvěle doplňovaly mužskou část osazenstva. Mezi vší tou havětí se pohybovala dvojice znuděných a asi hlavně bezzubými zákony frustrovaných poldů. Udělali si své povinné kolečko po hale a zmizeli neznámo kam.
Pomalu mně začalo docházet, že najít Josefa nebude tak snadný. Nikde jsem ho neviděla a tak nějak jsem si nebyla jistá, že bych se dokázala ptát někoho z těch ,,lidí“, co se dílem motali a dílem váleli po nádražní hale. Asi jsem tam byla moc brzy, kurvičky s koluškama se asi dostaví na scénu až o něco později v noci. V hale jsem zůstat nemohla, žaludek se mně zvedal při každém nadechnutí. Pěšky jsem se vydala přes přilehlý park směrem k Václaváku. K tomu parku musím dodat, že jsem si slíbila, že až se budu na nádraží později vracet, pojedu raději metrem. Byla jsem podělaná strachy už z toho, co se kolem mě dělo ještě relativně ve dne, natož pak asi co se bude dít později v noci…
Pokud Vás děj kapitoly zaujal, najděte si ve ,,starších článcích" na mém blogu předchozí díly mojí detektivky, které začínají vždy slovy - Cherchez la Femme (Za vším hledej ženu), ať víte, o co vlastně jde...
