Výčitky? Absolutně ne! Jestli mě něco trápilo, tak jen to, že vlastně nevím, jestli to přežil. Uhladila jsem neexistující ,,fald“ na džínách (síla zvyku) a vyndala jsem z kabelky prak se zbylými kuličkami, které jsem měla do dneška v práci.
Život bez duše...
Přidala jsem je i s prakem do většího sáčku k ostatním kuličkám a to všechno jsem uložila dolů do skříně do lyžařských bot. Jak jsem řekla, výčitky žádný, strach zatím taky ne. Jen takový intenzivní pocit sebe sama.
Dnes jsme poprvé zabila a ,,chutnalo“ mně to…
Dozvěděla jsem se to z televize. Skála už byl fakt ,,pryč“. Měla jsem službu sice až druhý den noční, jenže jsem si říkala, že bude naprosto přirozený, když jako každá zvědavá ženská budu chtít znát podrobnosti co se stalo a třeba tam bude i televize a bla bla bla…
Nechtělo se mně tam, ale šla jsem. Pánské lůžkové bylo uzavřené. Všichni marodi, jejichž zdravotní stav to dovolil, byli rozestěhovaní po jiných odděleních.
Policejní auto označené, jedna dodávka (snad techniků…?) neoznačená. Holky co měly službu toho zas tak moc nevěděly. Z okna na sálovém jsem pozorovala co se děje v zahradě pod Skálovým balkónem.
Nedělo se tam nic!
Zaplať bohu, že mě včera napadlo vzít si na nohy ty návleky. V noci byl, jak se na podzimní čas sluší, liják s větrem a tak jsem doufala, že se tam neobjeví moc stop. Od holek jsem věděla, že ho našli okolo půl dvanácté v noci. Docela jsem se divila, že ne dříve. Asi ale nebyl nikdo poblíž jeho pokoje, když padl do skleněné výplně balkónových dveří. Když pak ale šla jedna ze sester v noci po chodbě, všimla si nezvyklého a studeného průvanu, co táhl pod dveřmi Skálova pokoje. Nakoukla dovnitř a už byl řev…
Bylo mně tý holky, co ho našla fakt líto. Musel to být šok. Krve tam prý bylo všude jako z vola (proč ,,jako“ že…?). Zřejmě když dostal kuličkou, zvrátilo mu to hlavu dozadu a jak padal pozpátku, byla to právě hlava, která prorazila sklo. Skoro si jí prý o to sklo uřízl. Když jsem to slyšela, došlo mně, proč ještě nikdo nehledá nic v zahradě. Jeho hlava a krk musely být tak ,,zmasené“, že asi kuličku najdou až při bližším ohledání a dost možná, že až při pitvě. Fakt by mě zajímalo, kam až se mohla ta ocelová potvůrka zavrtat. Dala jsem do toho všechnu sílu, guma je pevná a moje svaly zvyklé natahovat závodní luk ještě pevnější…
Usoudila jsem, že zůstávat déle by mohlo vypadat divně a vypadla jsem. Doma jsem si střihla dalšího panáka Metaxy a víte co?!
Už ani ty nohy se mně neklepaly…!
Utekla zima.
Irena žila dál za dvěma ploty. Jeden, kterým se dá projít snadno – bránou vedoucí z psychiatrické léčebny. Druhý plot byl neproniknutelný a skrýval se v její duši. Byla za ním pořád schovaná a vypadalo to, že už opravdu navždy.
Myslela jsem, že když jsou všichni ti hajzlové, co za to můžou po smrti, že to bude lehčí. Snad jsem podvědomě a naivně očekávala nějaký zázrak.
Žádný se nekonal.
Ne, nelitovala jsem toho, co jsem udělala. Kdyby mně to osud dovolil, oddělala bych je klidně vlastní rukou všechny tři. Ty dva potrestala vyšší moc, mně muselo stačit to, že jsem mohla sejmout alespoň jednoho z nich.
Nikdo si pro mě nepřišel. Žádný zvonek. Od nikoho jsem si nevyslechla, že mě zatýká pro podezření z trestného činu vraždy dle paragrafu 219 trestního zákona…
Zvláštní bylo, že se vůbec nedostalo na veřejnost to, že vraždila ocelová kulička. Všichni si zpočátku mysleli, že šlo o nešťastnou náhodu. Prostě ztratil rovnováhu díky berlím opřeným o zábradlí balkónu. Policie nechala většinu v tomhle bludu a pravdu o kuličce si asi nechávali jako trumf na případného pachatele. Docela by mě zajímalo, jestli řekli pravdu o příčině jeho smrti alespoň jeho rodičům. Těch jediných mně bylo trochu líto. Fakt ale jen trochu. Vždyť si ho vychovali takovýho, jaký byl…
Život šel dál.
Když ho přivezli, neměla jsem službu. Kolegyně mně to ale všechno vyprávěla a já měla pocit, že mám ,,déja – vu“. Ne, bráchu nemám, ale osudy toho kluka a Ireny si byly (alespoň co do poranění) tak podobné…
Jmenoval se Jakub Tluchoř a bylo mu sedmnáct. Podle všeho byl ,,dítětem ulice“. Rodiče i policie po něm pátrali víc než rok. Pocházel z Olomouce, ale přilákala ho Praha. Jeho pracovištěm bylo Hlavní nádraží. Jakub byl homosexuálním prostitutem. To, co mu ale někdo udělal, ho určitě nerajcovalo. Měl přeraženou sanici, vymlácenou hezkou řádku zubů a jeho žebra vypadala, jako by se mu po nich prošel slon.
Po práci týmu ležel na ,,Jipce“ a měl toho ještě hodně neradostného před sebou. No, vždyť jsem říkala, měli toho hodně společného – on a Irena. Pro mě to byl naprosto cizí člověk a asi by to tak bylo zůstalo.
Kdyby…
Další ukázka a kapitola z mé knihy - Cherchez la Femme (Za vším hledej ženu) . Těm z Vás, kteří čtou tuto kapitolu jako první a zaujala je si dovolím doporučit, aby si na mém blogu ve ,,starších" článcích našli předchozí kapitoly začínající jako ,,Cherchez la Femme", aby věděli, o co že to jde...
