Jsou okamžiky v životě lidském, které si vryjeme do paměti. Třeba první kocovina, narození prvního dítěte, první rozvod, nebo ztráta posledního druhého zubu…
Mezi takové okamžiky bezesporu patří chvíle, kdy nám doslova před očima dospěje naše dítě. Znáte to – piplátete se s tím, vychováváte to, ono to vychovává vás, živíte to, šatíte to, taháte to s průšvihů, lámete si hlavu nad jeho úkoly, zkrátka připravujete to pro život.
A najednou se vám to začne měnit před očima. V případě toho, že je to ženského rodu, je ta přeměna tak nějak výraznější. Puberta tomu nafláká pleť plnou uhrů, je to samá ruka, samá noha, ale to hlavní, to se děje uvnitř, a na první pohled to není zas až tak patrné…
Přesně to platí o mé téměř třináctileté dceři. Krásu dostala do vínku po mamince, po mě zase střízlivý, místy až oportunistický pohled na svět.
Pořád jsem ji měl za malou holku, co má na všechno dost času. Což o to, to opravdu má, ale jak jsem dnes zjistil, začínají se do popředí jejího světa dostávat jiné věci, než problematika bonusových plyšáků v supermarketu, nebo otázka vysílacího času přiblblých dětských animovaných seriálů na ČDéčku.
Dnes jsem ji totiž přistihl, doslova na vlastní oči, jak se změnila v ženu!!!
Sedím si takhle u snídaně, a ona se v obýváku obléká. No, obléká, zatím má na sobě jen kalhotky a vršek od pyžama. A pak to přišlo…!
Zvedla se z křesla, protáhla se jako kočka na slunci, a bosky, za ladného pohupování boků došla do předsíně, kde má skříň se svým oblečením. Otevřela její dveře, poodstoupila krok dozadu, zaklonila hlavu a pohodila hustou hřívou vlasů, dala si jednu ruku v bok, jednou nohou začala mírně podupávat, a…
… a pronesla onu větu, která z ní navždy setřásla háv dítěte, a učinila ji ženou…
„To mi řekni, sakra, co já si mám vzít dneska na sebe…?!“ :-)))
