Je jedna cesta která je pro každého z nás nejdelší a nejtěžší. Cesta do vlastní duše. Kdo jsme, proč jsme tady a jaká je naše žízeň po poznání sebe sama. Cesta je cílem...
Celou noc zpíval slavík, a sakura rozuměla jeho písni,
snad zpíval o cti, snad o meči, snad o cestě duše a žízni.
Meč jsem večer brousil a myslel při tom na čest.
Je ráno a slavík odletěl, však ukázal na cestu
snad to jen chtěl.
Slavík ucítil mou žízeň a já porozuměl.
Co Bohové chtějí to prozradí, na snítku sakury slavíka posadí.
Je dobré zemřít a vědět že čest,
je jediná cesta co mohla mně vést.
Sakura voní tak sladce a slavík zas přiletí.
Přiletí a jeho zpěv prozradí že je jen jedna a nejdelší cesta.
Nejdelší cesta po které musíme jít vede do naší vlastní duše.
Je daleká jak píseň slavíka dlouho zní.
Trvá celý život.
Každé ráno je dokonalé.
To proto,že může být počátkem dne,kdy dojdeme k cíli cesty.
Zas bude celou noc zpívat slavík a sakura mu bude s vůní naslouchat.
Ten kdo šel po cestě cti ho už neuslyší,
jeho žízeň po cti byla ukojena a on zemřel jako bojovník.
Ten kdo mu daroval smrt se poklonil,že měl tu čest
na konci cesty bojovníka svým mečem vést.
Zbyl po něm meč, směr cesty pro druhé,
zbyla po něm v srdcích samuraje čest.
Žízeň je cesta, meč na ní je druhem a čest pro cestu i meč je cílem
