Když Saddám Husajn vkráčel kdysi do Kuvajtu, probudil mezinárodní společenství z růžového snu. A děly se věci. Je možné, že si na některé tehdejší postupy určití lidé v souvislosti s Putinem a Ukrajinou vzpomenou…?
Tehdy, když Husajn tvrdil, že je Kuvajt historicky nedělitelnou součástí Iráku, donutil světové politiky k tomu, aby si konečně uvědomili, kdo ten pán s mrožím knírem skutečně je. Až po jeho anexi jednoho z nejbohatších států na světě, začaly se tajné služby Británie a USA, SIS a CIA, skutečně zajímat o to, jakou je hrozbou nejen pro daný region. Do té doby byly tyto organizace tak trochu hluché k poukazování izraelského Mossadu, který celé roky upozorňoval na nebezpečí z Bagdádu.
Když Izrael 7. 6. 1981 zničil svými bojovými letouny irácký atomový reaktor Osirak, byly to i USA, kdo mu tuto akci vyčítaly. Po necelých deseti letech však muselo hodně politiků spolknout hořkou pilulku a uznat, že nebýt tohoto zásahu státu Izraele, měl by Husajn v době války v Perském zálivu pravděpodobně atomovou bombu.
Tu tedy během okupace Kuvajtu neměl, měl však spoustu jiných „hraček“, kterými mohl zajistit příval plastových pytlů do zemí spojenecké koalice…
A právě tyto různé chemické a bakteriologické sajrajty, spolu s tehdy tuším čtvrtou nejsilnější aktivní armádou na světě mohly za to, že spojenci, respektive Británie a USA došli k závěru, že Saddámovi nesmějí dovolit vycouvat z Kuvajtu bez toho, aby mu přistřihli křidélka. Nejhorší možný scénář, jaký si stratégové z Pentagonu mohli představit, byl ten, že by Saddám pod tlakem mezinárodního společenství uznal svou chybu a z Kuvajtu se stáhl. Tím by vyrazil spojencům z ruky zbraň v podobě důvodu pro útok proti němu.
Saddám si to však ve své megalomanské a paranoidní představě sebe samotného neuvědomil, a tím sám odsoudil svou armádu k decimaci. Mimochodem, to o jeho megalomanské a paranoidní poruše není jen pokus o jeho očernění, k těmto skutečným psychiatrickým diagnosám došla řada odborníků, kteří Husajna podle jeho projevů a skutků studovali.
V tomto světle se jeví jako „zvláštní“, že člověk evidentně nemocný, a tím pádem ne tak zcela úplně odpovědný za své skutky, byl přesto za vydatné pomoci USA později popraven. To se u psychiatrických pacientů asi moc často nestává…
Abych se ale vrátil ke „Kuvajtské fintě“, šlo v ní o to, za žádnou cenu ze strany Západu nepřipustit, aby mohl Saddám Husajn předložit nějaký mírový plán pro uklidnění situace, naopak bylo nutné mu dát přes držku za každou cenu. A taky přes držku nakonec dostal…
Docela by mě zajímalo, jak by Západ reagoval, kdyby měl tehdy Saddám více fištróna, a zboural by ústupem z Kuvajtu spojencům hrad z písku, který měl tehdy podobu unikátní možnosti vyzkoušet si na irácké armádě nejnovější technologie a zbraňové systémy…
Co s tím má společného Putin a dnešní situace na Ukrajině?
Možná více, než by se zdálo.
I Putin je dnes sám proti všem, i on evidentně projevuje zájem na území svého souseda. Jenže Putin naštěstí není Saddám Husajn, a snad se nenechá vmanipulovat do situace, kdy by neměl kam ustoupit. I v případě Putina se Západ po letech probudil ze sladkého dřímání, kdy najednou vidí, že zatímco se zaobíral islámským radikalismem, Vladimir Vladimirovič vybudoval dost dobrou armádu, kterou vybavil technologiemi západního střihu, a to všechno i díky penězům ze Západu.
Dokonale tím potvrdil ono staré pořekadlo, že když se dva perou, třetí se směje.
Putin se vzdal dobrovolně zákona, který mu umožňoval zasáhnout vojenskou silou do dění na Ukrajině, udělal tedy přesně ten krok, který měl kdysi udělat Husajn. Teď jde jen o to, jestli tím některým jestřábům rozhodil kostky, nebo je naopak vyprovokoval k něčemu, co by vůbec nebylo pro svět dobré.
Reakce generálního tajemníka NATO, Anderse Fogh Rasmussena, na Putinův poslední šachový tah mnohé napovídá. Rasmussen se nechal slyšet v tom smyslu, že „… i přes poslední zprávy z Moskvy soudí, že Rusko nerespektuje své mezinárodní závazky.“
No, já doufám, že si chlapci přestanou hrát na slepou bábu, a začnou spolu konečně vážně mluvit.
Všichni…
