Bludný kruh - Kapitola druhá

,,Doktorko Houstonová, rád bych věděl, jestli u některého člena posádky nedošlo během posledních čtyřiadvaceti hodin k nějaké změně zdravotního stavu.“

Tak blízká a tak vzdálená...

,,Žádné změny kapitáne, všichni jsou v pohodě. Jak zdravotně, tak psychicky. Jen je myslím u všech znát něco jako nervozita. I u vás kapitáne, to se ale dá před startem očekávat. Spíš by mě znepokojilo, kdyby to tak nebylo…“

Měla pravdu. I kapitán Reilly cítil vzrůstající napětí a nebylo se co divit, že tato skutečnost neunikla pozornosti senzorů, které měl každý člen posádky rozmístěné různě po těle. Měly za úkol monitorovat veškeré procesy odehrávající se v těle a výsledky byly okamžitě přenášeny do počítače, který je shromažďoval a vyhodnocoval. Již čtvrtý týden žili členové hlavní i záložní posádky v naprosté izolaci od okolního světa. 

Každá posádka byla umístěna zvlášť, aby v případě vypuknutí jakéhokoliv zdravotního problému v posádce jedné, tato neohrozila členy posádky druhé. V dnešní době už sice nejsou běžné infekce, jako třeba ještě v minulém století bývala chřipka nijak nebezpečné. Lékařská věda postoupila o notný kus dopředu, ale přesto v tomto případě nechtěla Rada pro vesmírný výzkum nic ponechat náhodě. O každou z posádek se samozřejmě staral celý tým lékařů, ale ti byli neúprosně odděleni od vlastní posádky hermeticky uzavřenými přepážkami. Mohli vlastně jen sledovat na monitorech naskakující data tělesných senzorů. Šlo o ta samá data, která měla před sebou právě i doktorka Houstonová. Kdyby bylo třeba a lékaři museli zasáhnout jakýmkoliv způsobem, museli by se nejprve převléci do ochranných, sterilních oděvů a v nich potom mohli do prostoru k posádkám. Pokud však bylo vše v pořádku, tak jako tomu bylo v tuto chvíli, byla ponechána volná ruka palubním lékařům  - samotným členům posádek. 

To proto, aby se tito co nejlépe seznámili se stavem každého svého budoucího spolučlena expedice. Také veškeré organizační záležitosti týkající se posádek nesli na svých bedrech od začátku izolace velitelé posádek a jejich první důstojníci. Šlo zatím vlastně jen o jakousi hru, ale každý si plně uvědomoval důležitost navyknout režimu, který je pro poslání tohoto typu nezbytné. 

Reilly oplatil doktorce úsměv a téměř chlapským gestem jí poplácal po rameni. 

,,Dobrá práce doktorko. Kdyby se vyskytlo cokoliv, co bych měl vědět, okamžitě mě informujte…“ 

,,Rozumím kapitáne.“ 

Doktorka sklopila oči znovu k monitoru a pokračovala ve sledování záznamů. Reilly vyšel z místnosti, která sloužila jako pracovna doktorky. Prošel krátkou chodbou doprava a po pár krocích stál přede dveřmi, za kterými se nacházel předstartovní velín. Přiložil palec pravé ruky na čtvercovou destičku, která byla umístěná na přepážce vedle dveří. Po jeho těle přeběhl skenovací paprsek, počítač jeho obraz převedl do své databáze a ta reagovala tím, že uznala oprávněnost požadavku na vstup a dveře se se zašuměním otevřely. 

Velín byl stejně jako celý prostor izolace, v němž se nyní posádka nacházela, věrnou kopií zařízení v raketoplánu. Díky tomu bude každý člen znát v okamžiku startu dokonale prostor raketoplánu. Dalo by se říci, že už v něm vlastně čtyři týdny žijí. 

,,Palubní, kde je poručík Grey?“ 

Otázka patřila Kurtu Mayerovi, který seděl v jednom z křesel a hrál si s klávesnicí počítače. Palubní inženýr nepokládal za nutné se ani na kapitána obrátit a jen zabručel něco v tom smyslu, že ,,Grey šel na záchod pane.“ 

To ,,pane“ znělo trochu ironicky a Kurt tím chtěl naznačit, že on je technik a nehodlá se podvolovat tupé vojenské subordinaci. Dále se věnoval počítači a kapitán se posadil do vedlejšího křesla. S tím Kurtovým nafoukaným postojem k velící autoritě bude muset něco udělat, pomyslel si Reilly. Chování Mayera se mu nelíbilo, ale na druhou stranu musel uznat, že lepšího palubního inženýra do své posádky mohl dostat je těžko. Možná mu tu jeho nabubřelost bude trpět, pokud nepřekročí určité meze. Bude to docela nepatrná cena za výhodu, že má na palubě jednoho z nejlepších techniků na světě. 

Dveře se otevřely a do velína vešel poručík Grey. Když spatřil kapitána, automaticky se postavil do pozoru. 

,,Pane?!“ 

,,V pořádku poručíku, co řešíte s palubním za ,,problémy“?“ 

Grey se podrbal na bradě, nejistým pohledem se podíval po Mayerovi a nervózně si odkašlal. 

,,Tady inženýr se domnívá pane, že při průletu Černou dírou, za předpokladu, že bude řídit počítač, může dojít k nekontrolovatelnému zrychlení…“ 

Kapitán se překvapeně obrátil k Mayerovi. 

,,Co to znamená-,,nekontrolovatelné zrychlení“…?!“ 

Kurt se k němu konečně otočil a začal vysvětlovat. 

,,Jsem si už úplně jistý. Mám dojem, že v tom vězel problém, proč ty automatické sondy, které prolétly Černou dírou do minulosti, přistály pokaždé v jiné době…“ 

,,Myslím, že vám stále nerozumím,“ vrtěl hlavou kapitán. 

,,Je to jednoduché kapitáne. Jestliže při průletu Černou dírou byl chod motorů nastavený na určitý výkon, mohlo se stát, že vlivem spirálovitého pohybu  a účinku nepředstavitelné síly gravitačního pole uvnitř Černé díry došlo k obrovskému zvýšení rychlosti. Zarážející je, že nikdo neví, jak dlouhou dobu průlet dírou trvá. Ta doba je podle mě logicky závislá na rychlosti letu sondy. Co z toho plyne?! Představte si kapitáne, co se asi stane, když chod motoru řídí počítač. Ten ví jen to, že motory mají při určitém výkonu tlačit celý raketoplán vpřed určitou rychlostí. Jenže jestliže díky efektu spirálovitě se zrychlujícího pohybu uvnitř Černé díry dojde k zvýšení celkové rychlosti našeho stroje, co se stane?! Loď poletí rychleji, než by odpovídalo výkonu motorů, ale počítač to fakticky nezaznamená. Bude se dál řídit tím, že motor pracuje na takový a takový výkon a raketoplán tudíž ,,musí“ letět tak a tak rychle. Víte dobře kapitáne, že při rychlosti jaké dosahuje pulzní motor, lze jen stěží určit její výši naprosto přesně. Profesor Clark sice vynalezl pulzní motor, už nám ale k němu zapomněl vymyslet adekvátní a přesný měřič rychlosti. Víme, že poletíme rychle, ale nevíme přesně jak rychle. A podle mě záleží, jak rychle ta která sonda letěla a podle toho přistála v té které určité době. Zřejmě ve všech případech nedošlo k totožnému zrychlení. Proč – to nevíme…“ 

Kapitán ohromeně zíral na Mayera a brada mu poklesla, až jeho obličej získal téměř komický výraz. 

,,Jak jste na to přišel?! Člověče, víte co by znamenalo, jestli máte pravdu…?!“ 

,,Vím, znamenalo by to, že za určitých podmínek bychom mohli ovlivnit, ve které době ,,přistaneme“.“ 

,,Jak dlouho už nosíte tohle v hlavě?“ 

,,Napadlo mě to už dávno před izolací, ale teprve tady jsem měl čas a možnost pracovat s daty tak, abych se ve svých výpočtech utvrdil. Vypadá to zatím opravdu tak, že se nemýlím…“ 

,,Jak dlouho to víte vy, poručíku?“ Namířil kapitán prst na Greye. 

,,Kurt mě se svou myšlenkou seznámil krátce po příchodu do izolace…“ 

,,Proč jste o tom neřekli nikomu jinému?!“ 

,,Nebyli jsem si jistí, jak se k tomu postavíte vy, kapitáne…“ 

Grey nervózně přešlápl z nohy na nohu a uhnul očima před kapitánovým pohledem. 

,,A teď už to víte?“

Chvíli bylo ticho, které prolomil Mayer. 

,,Dohodli jsem se tady s Patrikem, tedy promiňte – s poručíkem, že budeme riskovat a povíme vám to při nejbližší příležitosti na rovinu, tak jak to je.“ 

Kapitán si zamyšleně promnul bradu. Bylo mu jasné, čeho se Mayer s Greyem obávali. Kdyby se tato myšlenka dostala za hermeticky uzavřené přepážky izolace, znamenalo by to stoprocentně přerušení celé akce. Musela by se uskutečnit celá řada výpočtů a prověření, do Černé díry by se znovu poslalo několik automatických sond řízených ne lidmi, ale počítači. Světová rada by se neodvážila riskovat životy lidí při ověřování, zda je tato revoluční myšlenka pravdivá, či nikoliv. 

Uvědomoval si, že by to pro něho i pro ostatní členy posádky s největší pravděpodobností znamenalo, že oni  se do minulosti nevydají. Než by proběhly testy a výzkumy, utekla by řada let a oni by už byli dávno mimo hru. Ve svém nitru cítil Reilly nerovný boj. Na straně jedné – smysl pro povinnost, který celý život ctil. Na straně druhé byla jeho touha být prvním, nebo alespoň jedním z prvních. Přemýšlel o tom, zda má právo riskovat životy ostatních členů posádky pro uspokojení svého ega. Potom si ale uvědomil, že Mayer s Greyem na tom jsou jistě stejně. Pravda, netíží je balvan odpovědnosti tak, jako jeho – velitele, ale jistě svůj boj uvnitř sebe sama museli vybojovat také. Napadlo ho, že každý člen posádky, už jen tím, že je tady, dává jasně najevo, že je ochoten riskovat život. 

Rozhodl se. 

,,Kdo o tom kromě nás tří ví?“ 

,,Nikdo pane! Neodvážili jsme se o tom s nikým mluvit…“ 

,,Hmm, takže pokud doktorka Houstonová na svém monitoru nepoznala, jakou bouři ve mně vaše slova vyvolala, tak je to jen mezi námi…“ 

Kapitán se na oba muže podíval a  se spiklenecky přivřeným okem  se usmál. 

,,Dobrá, s nikým o tom nemluvte! Je vám jasné, že jakmile by se to dostalo ven, znamená to pro nás konec?!“ 

,,Jsme si toho vědomi pane!“

Grey stál zas skoro v pozoru. 

,,Ach, ta britská mentalita“, pomyslel si Reilly. 

,,Pokud v tomto směru ještě příjdete na něco zajímavého, chci to vědět. Hned!“ 

,,Spolehněte se pane!“ 

Kapitán se zvedl z křesla a mávnutím ruky se s oběma muži rozloučil. Zamířil k buňce, která mu sloužila jako jeho osobní kajuta – ložnice. Má hodně o čem přemýšlet. Na chodbičce málem vrazil do Andreho Arnaulta. Právě vycházel ze své buňky a v ruce držel nezbytný malý počítač, na němž neustále studoval jakési virtuální publikace vědeckého rázu. Omluvili se jeden druhému a každý šel svou cestou. 

Právě jste dočetli druhou kapitolu z mé knihy -,, Bludný kruh“. Jde o Sci - fi román, který se odehrává v době, která příjde za  nějakých 150 let. Jde o sen všech pokolení - o cestování v čase. Je to samozřejmě blud a psal jsem to jen pro pobavení, ale co když jednou...