Pro ně bohužel. Tlakový hrnec trpělivosti obyčejných Rusů snese mnohem více tlaku, než to mají jiné národy, a trvá to už drahně let…
.
Přiznám se, že s určitým zadostiučiněním, až s pošklebkem, jsem přijal informaci, že ruská vláda hodlá v Moskvě a v Petrohradě otevřít opět něco, co bylo Rusům v době Sovětského svazu známo, jako „Berjozky“. Jde o prodejny s luxusním, a hlavně západním zbožím, kam budou mít ovšem přístup jen vyvolení Rusové a pro běžné zákazníky z řad ruského lidu budou nedostupné.
Něco jako bývaly u nás za socíku prodejny Tuzex, kam ale mohl i běžný člověk, jen musel riskovat nákup bonů, nebo valut od veksláků se vším, co z toho kroku hrozilo. Rusové však Berjozky dovedli k dokonalosti, tam se běžný Rus nedostal, i kdyby měl valut plné kapsy. Jediné, čeho by se mu dostalo, by bylo leda tak vyšetřování kde k nim přišel a jeho další zastávka by byla nejspíše Lubjanka...
To mé zadostiučinění a pošklebek plynou z toho, že pokud se odhodlá ruská vláda k něčemu takovému, znamená to, že je sankce tlačí čím dál tím hlouběji do hnoje, což já osobně velice kvituji.
Jak to asi svým lidovým vrstvám ruská vláda vysvětlí? Opět svedou nutnost existence takových prodejen jen pro vyvolené na prohnilý a fašistický Západ?
A průšvih ale není v tom, že to třeba takto ruská vláda opravdu vysvětlí, průšvih je v tom, že to ruské masy ve většině klidně spolknou.
Proč?
A proč v době SSSR miliony Rusů a dalších národností svázaných pod tím sovětským slepencem, věřili straně a vládě, proč se chodili div ne modlit k vycpanému Leninovi, který je viníkem marasmu ruského národa dodnes?
Konec konců vlastně i dodnes se k jeho vypelichané bradce chodí Rusové klanět…
Proč věřili bludům sovětských vládců, přestože mnozí z nich zažili na vlastní kůži zlotřilost a zločinnost sovětského režimu, všudypřítomného KGB, věděli, co skrývá věznice Lefortovo, k čemu asi dochází ve sklepení v Lubjance…?
Když nad tím tak přemýšlím, napadá mě, že běžní Rusové prostě nejsou naprogramováni na to, aby se dokázali podívat pravdě do očí. Oni se prostě bojí, byť jen v podvědomí připustit, že jejich životy trpí pod zhovadilou vládou vždy toho, kdo v Rusku vládne. Oni ani sami sobě nepřiznají, že je něco špatně, jak by se přeci mohli mýlit nejen oni sami, ale hlavně ti, kteří je vedou k zářným zítřkům?
Ne, to by přeci nemohlo být možné, musí to být všechno v pořádku, jiná možnost přeci neexistuje…
Copak by bylo možné, aby jejich země, jejich armáda, jejich největší malý první muž, dělali něco, co by nebylo správné?
Oni se sami sobě bojí přiznat, že stále věří a podporují něco špatného, jako koně s postranními klapkami na očích jdou jen vpřed, neohlížejí se, neposlouchají jiné informace než ty, které oni sami vidět a slyšet chtějí.
Je otázka, jestli se pohár jejich trpělivosti někdy naplní, jestli si budou schopni uvědomit, co jejich země v čele se svým prezidentem činí, že to má a bude mít za následky spoustu potíží a zbytečného utrpení i v jejich vlastních řadách.
Uvědomí si někdy, že to, co jejich země koná, že to není normální a že ten v jejich očích dosud „nacistický“ Západ je mnohem blíže svobodě, pravdě, prosperitě, a hlavně skutečnému životu v míru, než kdy jejich širá země byla…?
Kdy si uvědomí, že jsou obětmi lživé propagandy, nesvobody, útlaku a zvůle jejich načálstva?
Bohužel se domnívám, že takového prozření není běžný Rus schopen, minimálně ne v dohledné době. Oni žijí bohužel v domnění, že čím více budou rýt držkou v hlíně, jak se říká, že tím více to bude správné, protože přeci jen tak mohou zajistit budoucí velikost jejich ruského národa.
Běžní Rusové se nedokázali nikdy sami svobodně k ničemu rozhodnout (čest výjimkám!!!), vždy potřebovali a asi i v budoucnu budou potřebovat někoho s lokty tvaru rakety, aby jim ukázal, co mají dělat, kdy to smějí dělat, a hlavně aby jim rázně vysvětlil, co nesmějí dělat.
A to je právě prokletí ruského lidu, raději věří lžím svých vůdců, než aby si dovolili mít na vybranou s tím, že by třeba mohli dojít k uvědomění si, že byli celý život slepí.
Běžní Rusové mají odvahu věřit svým mnohdy zlotřilým vůdcům, ale nemají ani trochu odvahu (opět čest výjimkám!) věřit svému vlastnímu úsudku, svému rozumu, sami sobě…
.
.
