Ve Vlkoši u Kyjova se chystá veliká událost – pietní akt, při němž bude do rodné hlíny uložena urna s popelem velikána našeho národa – armádního generála Sergěje Jana Ingra, mimo jiné ministra národní obrany exilové vlády v Londýně…
Jan Ingr se narodil 2.září 1894 jako druhý syn starosty obce Vlkoš, ležící nedaleko okresního města Kyjova. Měl sedm sourozenců - tři bratry a čtyři sestry. Nadaný, bystrý, temperamentní a možná po švédských předcích houževnatý selský synek Jan Ingr, začal v roce 1905, po ukončení docházky do místní malotřídní obecní školy, studovat na kyjovském českém státním reálném gymnáziu, kde v roce 1913 složil maturitu.
Po ní měl na přání svého otce studovat veterinární lékařství, které mu slibovalo dobré uplatnění v kraji. Jan však měl o své budoucnosti trochu jiné představy. Přihlásil se ke službě jako jednoroční dobrovolník u doplňovacího velitelství 3.pěšího pluku v Kroměříži. Dne 10.října 1913 nastoupil jednoroční vojenskou službu u 49.pěšího pluku v Brně a dne 14.září 1914 dokončil jako kadet poddůstojník Infanteriekadettenschule Königsfeld, což byla škola pro důstojníky pěchoty v záloze v Králově Poli u Brna.
V té době tedy začala jeho vojenská kariéra, které byl věrný prakticky po celý zbytek svého života.
Po vypuknutí První světové války odjel jako velitel čety 15.září 1914 na ruskou frontu. Zde byl u Lublína hned v prvním střetnutí s nepřítelem raněn do nohy. Jeho zranění nebylo naštěstí vážné, a mladý důstojník se brzy vrátil ke své jednotce. Štěstí mu však nepřálo, 2.září 1915 byl zajat u vesničky Deražnone daleko Rovna. Čekal ho strastiplný pochod o hladu a žízni do zajateckého tábora u Carycinu na Volze (dnes Volgograd). 20.května 1916 se stal v Oděse příslušníkem 1.srbské dobrovolnické divize v hodnosti poručíka. Své sympatie k ruskému národu (které mu ale po Druhé světové válce nebyly nic platné...) a antipatie k Jeho Veličenstvu Františku Josefovi vyjádřil dne 2.února 1917 vstupem do pravoslavné církve a při symbolickém křtu přijal jméno Sergěj. Po návratu do vlasti pak udával jako první jméno Sergěj a jako druhé Jan, používal však většinou pouze jména prvního.
V této jednotce bojoval na rumunské frontě proti Bulharům v Dobrudži u Regardžiku, Kara-Lenanu a Kokaradže a proti Turkům u Amzače a Cuge-Machale. V bojích, v nichž postupovali dle srbské tradice velitelé čet a rot v čele svých jednotek, prokázal velikou osobní statečnost. Po osmidenních ústupových bojích k Dunaji využil první možné příležitosti, aby byl na vlastní žádost uvolněn ze služeb Srbska, a v prosinci roku 1916 se hlásil u Československého náhradního praporu Husitského v Borispolu.
Válečná vřava ho zavála i do Itálie, kde byl zapsán k 33.pluku bojujícímu ve skalách hory Doss Alto mezi jezerem Lago di Garda a řekou Adige. Během obranných bojů, v nichž byla vyřazena řada velitelů čet a rot, nahradil 24.září padlého velitele 5.roty, 5.listopadu byl ustanoven velitelem 3.roty a posléze 10.listopadu velitelem II.praporu. Do vlasti přijel se svým praporem, už v hodnosti kapitána, dne 19.prosince 1918 jako desátý transport z Itálie. Ve vlasti se podílel mimo jiné na vytlačení maďarských vojsk z území středního Hronu.
V období od konce první světové války až po násilnou okupaci naší vlasti německým molochem vystřídal Jan Ingr mnoho velitelských funkcí na mnoha místech naší vlasti. Na nový rok 1938 byl povýšen do hodnosti divizního generála. Během květnové mobilizace mu podléhala obrana úseku hranice mezi Znojmem a hranicemi Čech, v následující září zajišťoval obranu úseku mezi Vltavou a Vranovem nad Dyjí.
V říjnu toho roku byl odvelen do hlavního štábu v Praze s úkolem vypracovat studii o reorganizaci branné moci, vyplívající ze situace po odtržení pohraničí.Odtud se navrátil do Brna, kde ho zastihlo obsazení zbytku republiky. V průběhu března nejprve v Brně, později i v Praze se podílel na vzniku základní charakteristiky a struktury podzemní organizace odporu, později známou jako OBRANA NÁRODA (ON).
V červnu 1939 se dostal Jan Ingr přes Polsko a Dánsko do Londýna, kde navázal kontakt s presidentem E. Benešem. Jeho rodině se také podařilo dostat se do bezpečí před fašistickou mašinérií. Jan odjel do Paříže, kde se také v březnu tohoto roku se svou rodinou setkal. Jeho syn Ivo vstoupil do armády, k div.BKPÚV (baterie kanónů proti útočné vozbě), mladší syn Jiří pokračoval ve středoškolském studiu na francouzských školách. Po porážce Francie odjel Jan Ingr na lodi Rod-el-Farag do Anglie. V roce 1940 byl jmenován ministrem národní obrany čs. exilové vlády v Londýně.
Reorganizoval ČSVS na MNO, zřídil studijní skupinu a později Štáb pro vybudování branné moci (ŠVBM). Stal se funkčně nejvýše postavenou osobností čs. vojenského odboje v zahraničí, kterou zůstal až do 20.dubna 1945, kdy byl po ustavení Košické vlády a jmenování gen. Svobody ministrem národní obrany, zproštěn funkce hlavního velitele, a byla mu udělena zdravotní dovolená. Do osvobozené vlasti se ale směl vrátit až v červnu.
V poválečném Československu však získávali komunisté čím dál větší vliv, a těm se samozřejmě představitel exilové vlády z Londýna nehodil do jejich špinavých plánů. Byla proti němu rozpoutána štvavá kampaň, ve které se obzvláště angažoval tehdejší generální tajemník KSČ Slánský. Různá obvinění se sice Ingrovi podařilo vyvrátit, ale i tak byl jeho osud nejistý. Komunisté se svým vlivem se ho zbavili elegantním způsobem, když byl 7. září 1947 povýšen do hodnosti armádního generála, tedy nejvyšší armádní hodnosti, a posléze jmenován mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem u J.V. královny Nizozemska. Ministr zahraničních věcí jej pověřil vedením vyslanectví v Haagu, kam byl vlastně “odklizen“. Zde jej také zastihl komunistický únorový puč.
30.října 1948 president Klement Gottwald odebral generálovi Janu Sergěji Ingrovi nejen hodnost armádního generála, ale přišel i o všechny svá čs. válečná vyznamenání a medaile, byl mu vysloven zákaz nosit na území ČSR anglické, francouzské, polské a italské řády a medaile. V jeho rodné vlasti, za jejíž svobodu bojoval celý život, bylo proti němu zahájeno trestní řízení pro zločin přípravy úkladů proti republice a vlastizradu.
Generál Ingr se však už do své vlasti, která se k němu zachovala tak macešsky, nikdy nevrátil. Dne 9.února 1949 byl na schůzi Rady Svobodného Československa ve Washingtonu pověřen řízením zpravodajské ústředny RSČ. Při reorganizaci RSČ byl gen. Ingr zvolen členem předsednictva a funkci vykonával ve prospěch organizace až do své smrti. Na jaře 1950 založil v Paříži zpravodajskou ústřednu RENOVA. Později se stal politickým a vojenským komentátorem vysílače Radia Svobodná Evropa.
Armádní generál Sergěj Jan Ingr zemřel náhle na srdeční selhání v Paříži 17.června 1956. Prezident České a Slovenské federativní republiky Václav Havel vrátil Sergěji Ingrovi v roce 1991 hodnost armádního generála in memoriam a udělil mu Řád Milana Rastislava Štefánika in memoriam.
Nyní se tedy mají tělesné ostatky armádního generála Jana Sergěje Ingra navrátit do jeho rodné obce, kde má být tento akt důstojnou událostí pod vedením AČR, formou státního pohřbu.
Nevím, kdo už jiný, než hrdina takového formátu, by si takovýto státní pohřeb zasloužil.
Čest jeho památce!
P.S. při psaní článku jsem čerpal s laskavým svolením pana Petra Něničky z Military muzea generála Sergěje Jana Ingra ve Vlkoši, z materiálů, které mi zaslal.
K článku můžete diskutovat ZDE.
