No, možná si řeknete - ,,nemožné“. A já namítnu -,,a proč myslíte?“…
Nejlepší léta života měli už za sebou, rozhodně ale ještě před sebou pár pátků měli. On byl bývalý výpravčí a ona ještě stále učila děti. On byl vdovec a někde daleko, na druhém konci světa žil jediný koho měl - jeho syn. Ona byla rozvedená a také se synem, který už dávno vyletěl z hnízda. Potkali se v jednom podvečeru na nábřeží Vltavy a mohli za to jejich psi. Ti psi si do sebe krásně zamotali vodítka při vzájemném očmuchávání a tak se stalo, že se ti dva dali do řeči. Prošli spolu svůj venčící ,,rajón“ a zjistili, že i když se vlastně vůbec neznají, že jim těch pár společných minut uběhlo v příjemné pohodě.
Ona na něm oceňovala jeho galantnost a úžasně čisté, vyleštěné boty. Vyprávěl jí pár příhod ze svého bývalého zaměstnání a ona obdivovala jeho vtip a šarm.
,,To víte, já byl jako výpravčí zvyklý dbát na svůj vzhled. Když jsem vyšel na perón, vždycky jsem hleděl, abych byl jako ze škatulky. Vždycky jsem cítil, že musím já dělat čest uniformě a ne naopak…“
On na ní obdivoval jakýsi klid a tichou, nenápadnou sílu. Přesně to, co z ní po několik generací žáků tito cítili a za co ji, jako svou kantorku milovali. A ještě se mu na ní líbilo něco, co by se dalo nazvat ,,vrozenou slušností“. Pomalu došli na konec nábřeží a oba si uvědomili, že čas milenců a pejskařů se chýlí ke konci. Vládu nad okolním světem centra Prahy za chvíli urvou děvky, jejich ,,ochránci“, opilí cizinci a pár zbloudilých duší, které nepatří ani do jednoho světa. Rozloučili se a vydali se každý směrem ke svému domovu. Oba si v duchu říkali, že se snad zítra (pozítří, popozítří…) potkají zase a třeba…
On si odemkl dveře bytu a odnesl svého jezevčíka do vany. Tam mu umyl packy, osušil je a šel se převléci do domácího. Věděl, že ten den v televizi zas nic pořádného nedávají a tak zamířil ke svému oblíbenci – počítači s internetovým připojením. Dostal ho k Vánocům od syna, aby spolu měli možnost spojení přes mail a Skype.
Zasedl a aktivoval přístroj. Potom se přihlásil na své oblíbené stránky. Zamířil hned na ,,diskuze“ a už se těšil, jak to dnes nandá tomu neznámému, arogantnímu, nafoukanému a nechutně vulgárnímu tvoru, co obýval internetový svět pod nickem - ,,Sokrates“.
Ona přišla domů a stále si opakovala, že je moc dobře, že se její Besinka zamotala s tím jezevčíkem Aronkem. Ten galantní muž jí byl opravdu sympatický, uměl krásně vyprávět o železnici a bylo z něho cítit, že s věkem vyzrál jako dobré víno. Škoda že není takových mužů víc...
Ještě si na něho, na jeho galantnost, vzpomněla ve chvíli, kdy zasedla ke svému počítači a vstoupila na stránky jistého internetového serveru. Byla zvědavá, jak bylo zareagováno na její schválně sprostou a pro osobu jejího vzdělání nevhodnou poznámku, kterou uštědřila tomu diskutérovi, co si říkal ,,Vechtr“.
No, ano, už tam ,,byl“ taky.
,,Ty jsi ještě nechcípnul ty trapná, vechtrovská kreaturo?!“ - napsala pod své přihlašovací jméno - ,,Sokrates“…
