Jako kluk jsem ji zbožňoval, adoroval, vše, co z té veliké země přišlo, mi připadalo, jako by to seslali bozi. Ještě že jsem tehdy neznal budoucnost…
.
Můj tehdejší pohled malého kluka, vyrůstajícího v rádoby socialistickém ráji, kdo pamatuje, ví, o čem je řeč, je snad pochopitelný. Jako z mnohého, jsem i z obdivného pohledu na USA vyrostl. A obávám se, že nejsem sám.
Vím, že volby v USA byly asi odjakživa komedií, ale to, čeho jsme svědky dnes, to už alespoň pro mě osobně přesahuje všechny myslitelné meze reality. Zkouším si představit, jak by se na chovaní, konání a nekonání současných kandidátů na amerického prezidenta, díval třeba můj děda, který zemřel v roce 1984.
Můj děda byl strašně slušný a hodný člověk. Hodně ho každý večer zajímaly večerní zprávy v televizi, a i když šlo o komunistickou nalejvárnu, dokázal to krásně okomentovat. Všechny ty francouzské polibky Husáka s Brežněvem a dalšími soudruhy na letištích, všechny ty předhoněné plány, všechny ty imperialistické štváče a proti nim sněhobílé holubice míru z Varšavské smlouvy…
Zkrátka, můj děda se jen tak opít rohlíkem nedal, uměl číst mezi řádky a dokázal dát lidem i událostem přesně ta trefná a správná pojmenování, jaká si zasloužili.
A to žil v době, kdy prezident a obhajovatel tohoto postu v (zatím…) nejsilnější zemi světa nekřepčil a nešklebil se na pódiu, jako slabomyslný idiot (mám na mysli doslova medicinský termín, nikoliv urážku…), netušil (děda), že jednou bude možné vydávat výkřiky ze tmy na nějaké sociální síti, v jeho době, ať už byli politici jacíkoliv, dbali na něco, čemu se říká důstojnost, i když byla třeba hraná.
V době života mého dědy a v době mého dětství, si asi nikdo neuměl představit, že si jednou bude Amerika vybírat z ospalého starce, který působí dojmem, že se každou chvíli otočí někam dozadu na své poradce s otázkou, co je za den, kde to vlastně je a co se od něj očekává, a na druhé straně mezi šklebícím se, tančícím a křepčícím mužem, který pro mě osobně představuje předlohu, s odpuštěním nebo i bez, čistokrevného kašpara. Jen ty rolničky a bubínek chybí…
Ta nabídka v dnešních prezidentských volbách v USA je tak neskutečná a zoufalá, že si říkám, že to nejsou volby, že nejde o skutečné kandidáty, ale snad o nějaký vtip, nějakou recesi, o parodii na vysokou, a co, vysokou – na tu nejvyšší myslitelnou světovou politiku.
Jeden chce v zemi, která dosud stála jako hráz proti komunismu a socialistickým experimentům, zavádět pruhovaný a ohvězdičkovaný socík, mimo to leze doslova do pozadí různým skupinám amerických obyvatel, kteří si myslí, že jejich barva pleti je bianko šekem na úlevy, ústupky, olizovaní bot a další prokazování ničím nezasloužených privilegií.
Ten druhý zase ještě před koncem sčítání hlasů vykřikuje, že vyhrál, a jestli ne, tak že je jasné, že mu někdo vítězství ukradl. Jestli si sám neuvědomuje, že taková slova mohou v některých Američanech vyprovokovat to nejhorší, co v nich je, pak skutečně nepatří do Bílého domu, ale do bílé kazajky. Nejlépe té svěrací…
On skutečně dokáže lidi neskutečným způsobem rozeštvat, chybí mu jakákoliv úcta k druhým, k politickým sokům, k lidem, kteří, co čert nechtěl, mají jen jiný pohled na svět, než má on. Pro dosažení volebního vítězství je ochoten hnát situaci na ostří nože, s klidem riskuje možnost násilí mezi lidmi, kterým má sloužit. Říkám si, že když se najde tolik lidí, kterým nevadí jeho někdy až opičí poskakování po pódiích Ameriky, jeho nabubřelé vyjadřování a často tak nesmyslná prohlášení, nad kterými zůstává zdravý rozum stát, že když se najde tolik lidí, kteří nedokáží vidět v jeho prohlášeních štvavou a neskutečně nebezpečnou rétoriku, tak je klidně možné, že on svým Američanům nějakou formu občanské války dá, i kdyby na chleba nebylo.
Ti z opačného tábora možná volí protikandidáta jen proto, protože jim právě výše uvedené vadí, ale bohužel mají na výběr jen gerontního salónního socialistu, který díky tomu, že socialismus znal jen z vyprávění a z rychlíku, nedokáže ve svém už možná ne tak bystře fungujícím myšlení rozklíčovat tenkost ledu, na který se hrátkami s levičáctvím pouští.
Když si vezmeme, jak nízko tito dva kandidáti nastavili laťku možného, tak si ani nechci představovat, co jednou v budoucnu budou o mém možném názoru na jejich budoucí časy a reálie, říkat jako o dědovi zase má vnoučata…
.
