Říká se, že bývalí kuřáci jsou nejradikálnějšími nekuřáky. Něco na tom je. A víte proč ?
Většina dospělých kuřáků začala kouřit v ranně pubertálním věku.To bývá zpravidla tak dávno, že si už nemohou pamatovat i kdyby chtěli jaké to je být nekuřákem.
Výhoda nás – bývalých kuřáků je v tom, že my už zase víme, jaké to je když nekouříme.
Nehodlám se zaobírat problémem kouřit či nikoliv v restauracích. To je téma samo o sobě.
Já sám jsem kouřil dlouho. Je mně čtyřicet a kouřit jsem začal někdy v jedenácti letech.Přestal jsem ve třiceti čtyřech.
Ty dlouhé roky v područí cigarety mně umožňují ( a snad i dovolují ) zamyslet se nad tímto tématem a tvrdit, že vím o čem mluvím.
Mé bývalé zaměstnání bylo rizikové a dalo by se říci, že občas ( často ) dost o ,,hubu“. Často vedro, málo spánku, stres, fyzická námaha a nutnost absolutního soustředění a koncentrace. Nebyla proto nouze o okamžiky, kdy jak každý kuřák ví ,,chtělo si to zapálit…“
Jenže ono to občas například z důvodu nebezpečí výbuchu nešlo. To se pak jeden setsakra těšil na chvíli, kdy si konečně bude moci ,,svobodně“ zapálit.
Svoboda – to je to slovo, kterým často kuřáci argumentují v souvislosti s jejich problémem. Viděno dnešním pohledem, připadá mně absurdní až směšné hovořit o ,,svobodě“ v úzké návaznosti na závislost. ,,Svobodu“ kuřáka bych přirovnal ke svobodě člověka nuceného vyšší mocí k tomu, aby se povinně chodil X – krát denně hlásit někam na policejní stanici.
Cigareta svobodu nenabízí. Naopak svobodu bere. Kdo je svobodnější ? Člověk který nemusí řešit, zda má při odchodu z domova u sebe krabičku cigaret ? Člověk který se může plně soustředit na to, co dělá aniž by na sobě cítil jisté menší či větší abstinenční příznaky ? Nebo člověk který je nucen nějakým malým receptorem ve svém mozku, aby skončil s tím co právě dělá a honem poslal tomu malému tyranovi skrytém ve své hlavě ,,jeho“ dávku nikotinu ?
Ne, opravdu se nehodlám zabývat ve své polemice vlivem kouření na zdraví člověka. Každý kdo je upřímný sám k sobě ( a trochu rozumný ) má o účincích kouření na lidský organizmus jasno. Já sám si moc dobře vzpomínám na svůj ranní kašel, na povlak na jazyku po obzvláště silně užívané ,,svobodě“…
Často kuřáci argumentují tím, že proč by oni nemohli kouřit například na zastávce MHD, když okolo jezdí třeba nákladní auta která kouří a škodí víc, než ta ,,jejich“ cigareta.
No jo, fajn…
Jenže to auto které jede a smrdí, dělá zárověň něco, z čeho má společnost prospěch. Veze potraviny, lidi do zaměstnání, jede pomáhat při stavbě domu… Proto je společnost ochotná toto nutné zlo akceptovat.
Proč jsou určité normy a mantinely, nad jejichž dodržováním se většina lidí nepozastaví a nemá s nimi problém ? Víme, že nemůžeme chodit po ulici nazí. Víme že odpadky s nehází (kromě Chánova a spol…) z okna jako za Karla IV. Proč se tedy většina kuřáků tak strašně bojí zpřísňujících se podmínek týkajících se jejich nemoci ? Ano, kouření JE nemoc. Kdo tvrdí že ne, lže sám sobě. O závislosti na drogách se obecně jako o nemoci mluví. Kouření je jen jednou ze závislostí a každá závislost je nemoc. Proč se tady kouřící člověk nechce léčit ?
Většina kuřáků už asi zkoušela ,,s tím seknout“ a zjistila, že to není až taková sranda. Jak jsem psal na začátku, prošel jsem si tím sám a vím o čem mluvím. I já jsem se v době svého kouření děsil sankcí o kterých bylo jasno, že s budoucností příjdou.
Proč ?
Protože jsem se bál sám sebe. Bál jsem se, že nebudu dost silný na to, abych se dokázal přísným normám přizpůsobit. Oháněl jsem se lží o ,,svobodě“ a přitom jsem byl otrokem nikotinu.
Občas slyšíme od kuřáka poznámku typu - ,, Kdybych chtěl, tak s tím skončím.“
,,Jo ? A proč s tím neskončíš ?“
,,Protože nechci !“
,,A proč nechceš ?“
,,Protože chci mít svobodu !“….
Je to bludný kruh, ale o ,,svobodě“ to rozhodně není…
Povím Vám, kdy jsem se začal cítit být opravdu svobodným člověkem. Bylo to v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že při určitých příležitostech ( čekání na autobus, chvíle po obědě, po přestálém nebezpečí, těsně po tom, co mně někdo ,,vytočil“…) už necítím ten neklid. Už se mně netřesou ruce, nejsem vzteklý sám na sebe že si nemůžu ( nechci!) zapálit. Obešel jsem se bez cigarety a nemusel jsem sám sobě lhát, že ,,kdybych chtěl, tak nebudu…“ . Dokud jsem fakt nechtěl, nešlo to. Pak jsem opravdu chtěl a ,,bolelo“ to.
Bolelo to asi dva roky. Zhruba po této době jsem už opravdu tu ,,berličku“ nepotřeboval a můžu Vám říci, že snad nikdy jsem se necítil více svobodný…
Vlastně je mně svým způsobem těch, co nad sebou nedokáží zvítězit líto. Sami a svobodně jsou nesvobodní.
To je smutné…
