I když bylo jasné, že je omyl vyloučený, část jeho osobnosti, ta vědecká, stále odmítala něčemu takovému uvěřit. Jediná odpověď a kolik otázek nastolila…
Týden předtím…
Ten muž byl malé drobné postavy, ale to s čím přišel bylo to největší, s čím mělo dosud lidstvo co do činění. To ale zatím Alan Priston nemohl tušit.
Alana by prozatím docela uspokojilo, kdyby se dozvěděl jakým právem a čí pověření stálo za neodbytností, ba dokonce by se dalo hovořit o drzosti, se kterou si ten drobný muž uzurpoval jeho čas a pozornost.
Alan Priston byl váženým vědcem, zabýval se podstatou všeho živého na naší planetě a dalo se s jistotou říci, že nebýt objevu a rozklíčování principu DNA, nebylo by ani jeho kariéry. Jeho oborem byla genetika v tom nejvyšším slova smyslu a v tomto směru platil za absolutní světovou jedničku.
Kdo však byl onen drobný muž v tmavém plášti, na němž jako drobné perly zářily kapičky vody z roztátých sněhových vloček?
Představil se jako Barns, ale Alanovi bylo jasné, že to není jeho pravé jméno. Když se ho Alan jasně otázal, z jakého pověření za ním přichází, jak se nazývá případná agentura pro kterou třeba pracuje, jen se tak trochu smutně pousmál a řekl, že ano, že pracuje pro jistou agenturu, přesněji řečeno pro jistou vládní agenturu, ale ta je prý natolik neznámá, že by její název Alanovi stejně nic neříkal.
Ten drobný muž vytáhl zpod kabátu ploché žluté pouzdro, ne větší než dvě krabičky cigaret položené vedle sebe. Bylo z plastu a nedalo se vůbec poznat k jakému účelu slouží a zda se uvnitř něho něco ukrývá.
„Chci po vás jen jedno, profesore Pristone. Jednoduchý úkon, jakých jste už prováděl tisíce a jakých ještě tisíce provedete. Podívejte se na tenhle vzorek očima genetika a pak mi povíte co si o něm myslíte. Nic víc, nic míň. Váš čas a vaše práce vám budou samozřejmě vykompenzované a škodný na tom nebudete…“
„Ale tady přeci vůbec nejde o peníze nebo o můj čas. Řekněte mi, proč bych se vůbec měl tím vaším vzorkem a konec konců i vámi zabývat?“ zeptal se klidně profesor Priston.
„Přijdete si ke mně domů v pátek večer, nestojím vám ani za to, abyste se mi představil skutečným jménem, toho Barnse vám prostě s odpuštěním nežeru, vážený. Nestojím vám ani za to, abyste mi na rovinu sdělil o co jde, neznám vás, nikdy jsem vás neviděl. Proč bych se tedy měl vámi a vašimi problémy zabývat? No řekněte - proč…?!“
Drobný muž se opět tak trochu smutně pousmál.
„Doufal jsem, že se takhle zeptáte, profesore. Rád vám odpovím – protože vám zaručuju, že něco takového jste ještě nikdy neviděl…“
Otázku, zda je jméno –Barns skutečné či nikoliv, však drobný muž nekomentoval.
Ovšem měl velikou pravdu, ten drobný muž. Něco takového Alan Priston skutečně nikdy neviděl. Vlastně ani nikdy vidět nemohl. Z tisíců vzorků tkání a buněčných kultur, co se mu kdy dostaly pod ruku žádný nikdy nevykazoval takové absurdity, jaké se ukazovaly být podstatou vzorku dodaného panem „Barnsem“…
Dva dny poté…
„Pane Barnsi, měl jste svým způsobem pravdu. Něco takového jsem totiž nikdy neviděl nejen já, ale troufám si tvrdit, že s něčím takovým se nesetkal žádný z genetiků co jich jen po světě chodí. Jde o nějaký tajný vládní projekt? O nějaký …experiment?“
„Teď máte v něčem zase pravdu vy, profesore. Je to tajné, ale v jednom se pletete. Nejde o vládní projekt a už vůbec ne o experiment. Povězte mi, profesore, co si o složení té tkáně, tedy o jejím genetickém složení, myslíte?
„Co si myslím?“, profesor se podrbal na bradě, sundal si brýle a promnul si dvěma prsty kořen nosu.
„Já si myslím, že pokud by skutečně existoval nějaký tvor, nějaký živý tvor, který by měl DNA takového složení, tak by to bylo něco jako perpetum mobile v živém provedení..“
„Jak to myslíte?“
„Prostě by šlo o dokonalý organismus, něco, co by bylo skoro soběstačné co do příjmu a výdeje energie a to nemluvím o dalších vlastnostech. Šlo by o ryzí a samotnou dokonalost. Představte si něco, co by mělo inteligenci člověka, mrštnost geparda, sílu koně, vytrvalost velblouda, čich psa a zrak orla. A to není zdaleka všechno, respektive všechny geny všech zvířat, včetně člověka, které jsem v tom vašem vzorku našel. Prostě kombinace genů v jednom kousku tkáně, která je naprosto nesmyslná a neskutečná. A přesto tam je. No, umíte si něco takového, nějakého takového tvora představit…?“
Pan „Barns“ se znovu smutně pousmál. To proto, že nemohl profesoru Pristovi prozradit, že on si to představit může naprosto dobře…“
„Dozvíte s víc, profesore, ale až přijde správný čas. Teď bych vás rád požádal o ten vzorek…“
Žlutá plastová krabička putovala znovu do záhybů tmavého pláště, odkud se před více něž týdnem objevila.
„Je to všechno, nenechal jste si nikde ani kousek té tkáně?“
Profesor Priston přikývl a vzpomněl si na tu podivnou žádost, ve které byl dovedně zabalený jasný příkaz, že si nesmí nechat ani ždibíček oné tkáně a že o celé záležitosti nesmí s nikým mluvit.
„Asistoval vám při testech někdo?“, zase tón a skrytý význam slov, která naháněla i z tak drobného těla pana „Barnse“, husí kůži.
„Ne, pracoval jsem sám, ale záznamy o testech přirozeně existují…“
„Chabá pojistka…“ – pomyslel si pan „Barns“. O takové technické detaily se postará tým lidí, kteří jsou na podobné „operace“ lépe školeni, než je on.
On má na starosti „lidské zdroje“.
„Pane profesore, mám pro vás dvě informace. Jedna je pro vás dobrá, ta druhá, řekněme – trochu nepříjemná. Začnu tou dobrou. Kdybych vás viděl rád mrtvého, nepochybujte o tom, že byste mrtvý byl.
A teď ta druhá, méně příjemná záležitost…“
Pan „Barns“ se naklonil přes nízký stolek blíže k tváři profesora Pristona, a ten, domnívaje se, že mu chce něco sdělit ztišeným hlasem, se k němu také naklonil.
Byl to mžik.
Látka ve formě aerosolu byla vstříknuta přesně do nosních dírek profesora a ten ztratil vědomí dříve, než si mohl uvědomit co se děje.
„Někdy jsem hrozný prevít…“, povzdechl si pan „Barns“ a namačkal kombinaci čísel na svém mobilním telefonu…
Pokračování příště...
