K napsání tohoto zamyšlení mě nakopnul jako poslední kapka dnešní blog kolegy Honzy Šestáka, který navrhuje tento den zařadit do skupiny státních svátků. Já s tím nesouhlasím, popíšu proč…
.
Honza Šesták svůj návrh přednesl ZDE.
Já si o jeho návrhu myslím toto...
Ten den, tedy 21.8.1968, jsme dostali jako národ pořádně na frak. Byla na dlouhá léta umlčena svoboda, hluboko sražena naděje a započala pro náš národ taková „malá“ doba temna.
Podobně jsme jako národ dostali na ústa i 8.11.,v roce 1620. Kdo dával v hodinách dějepisu pozor, ví, že jsme tehdy po prohrané bitvě na Bílé hoře skončili na mnohem delší čas, než byla doba po roce 1968, v drápech také uzurpátora, který náš národ zašlapável do země po dlouhých 300 let.
Slavíme 8.11. jako státní svátek? Ne, i když bylo toto datum z hlediska délky doby temna i významu, co se vlivu na náš národ týká, mnohem drakoničtější, než je vše mezi 21.8.1968 a 17.11.1989. Tím samozřejmě nechci ruskou okupaci zlehčovat, chraň Pán Bůh, byla to od Rusů sviňárna prvního řádu, ale jistou paralelu v těchto dvou událostech jaksi vidím. Nikoho ale dosud nenapadlo požadovat na 8.11. vyhlášení státního svátku…
A máme tu další datum – 23.5.1618. Opět, kdo dával ve škole pozor, ví, že jde o datum třetí (někdo říká, že druhé…) pražské defenestrace, kdy se pánové Vilém Slavata, Jaroslav Bořita a písař Filip Fabricius proletěli vzduchem a událost tato se počítá, jako jakýsi startovní výstřel k započetí českého stavovského povstání a také ještě k mnohem většímu průšvihu, zvanému Třicetiletá válka.
Ta posledně jmenovaná hrůza stála životy milionů Evropanů, včetně mnoha Čechů. Toto datum se nehodí, jako státní svátek…?
Ne, také se nehodí, zase jde o datum předznamenávající dobu hrůzy a útlaku, vlastně stejně, jako předznamenával 21. srpen roku 1968.
Z logiky věci je tedy nesmysl oslavovat ruskou okupaci státním svátkem. Toto poctění nějakého data v roce si šetřeme na události, které náš národ poslaly, nebo pošlou, někam výše, na den, kdy jsme dokázali nad nějakou hrůzou zvítězit, nikoliv na den, kdy jsme do hrůzy upadli.
Přeci nebudeme, proboha, oslavovat, řečeno slovy klasika Járy Cimrmana - "naše slavné prohry"...?!
Můj názor, nikomu ho nenutím, ale rád se o něj podělím.
.
