Letos 16. listopadu se mi stala velice zvláštní věc. Byli jsme v Praze za synkem a jeho ženou. Šli jsme se projít. Centrum bylo vylidněné a spokojeně jsme kráčeli kolem Vltavy. Najednou dav zhoustl a byli jsme unášeni, aniž jsme
mohli z nepřátelského davu vystoupit.
To nejhorší nás teprve čekalo. Proud nás nebohé vláčel do kopce a najednou jsme se ocitli na Letné. Tam jsem byl po pravdě poprvé a když začali z podia nenávistné projevy, snažil jsem se agitovat kolem.
Vždyť Andrej je jeden z nás. Co hůř, je to vlastně oběť. Postupem let jsem zjistil, že mi to vlastně chybí. Ta pozvání na přátelské rozhovory s STB, pomocníci VB na ulici či slušivé úbory Lidových milic. Ano, těch, kteří v době svého volna neváhali opustit teplo rodinného krbu a cvičili se zbraní v ruce proti nepořádku v ulicích.
Těším se každý rok na květen. Na to, kdy opět celá země zežloutne. I když pěstování řepky vlastně dotuje Andrej ze svého, pro ty motýle to znovu udělá.
Pevně věřím, že všechny ty vymyšlené žaloby s kamarádem Faltýnkem ustojí. Pokud by opravdu měl nějaké drobné platit, rád budu po zbytek života přispívat.
Na Letné mě dav odnesl až do středu a tak si neumíte představit, jak jsem se musel tím hnusem až otřásat.
Co chtějí, kdo jsou, co dokázali ti řvouni? Je jim špatně v náručí pražských kaváren, či špatná rodinná výchova je dohnala až sem?
Nejen Andrej, ale i pan prezident, dej mu někdo tam nahoře dlouhý život jsou jedni z nás. Lžou, aniž by se následně omluvili, pokud to není pravda. A to se mi na nich líbí.
To, jak je země společná a jen pár lidí má jiné názory.
Ne…ty Lidové milice neměly zaniknout!
