Tuto větu lze slýchat velmi často po příchodu nového potomka na svět. Nejen často, ale všude. Proč nám na podobě novorozeněte tatínkovi tak záleží?
Jedno z možných vysvětlení vychází ze skutečnosti, že člověk je jeden z nemnoha savčích druhů, které vytvářejí dlouhodobé partnerské (a často monogamní) páry. K tomu během našeho vývoje došlo zřejmě proto, aby byly vytvořeny vhodnější podmínky pro život dětí, které se nám lidem rodí velmi nezralé, nesamostatné, a závislé zcela na rodičích (blíže a z jiného pohledu viz http://vladimirblazek.blog.idnes.cz/c/141682/Mame-radi-sex-2.html ). Pro blaho potomka se rozvinulo nejen sexuální chování (aby se rodiče měli více rádi a déle spolu žili), ale také se prohloubilo utváření intenzivního vztahu k dítěti (aby ho měli rodiče rádi a co nejlépe se o ně postarali). Tento tzv. připoutávací vztah je ovlivněn signály novorozeněte, které jsou zaměřeny především na matku. Ale ani tatínek není ošizen, neboť i na něho působí úsměv „neviňátka“. Z důvodu motivování otce na péči o děti své partnerky, je z evolučního pohledu téměř nezbytné, aby to byly současně jeho děti a ne děti jiných mužů. Je nutné přiznat, že ta nezbytnost není v některých kulturách až tak přísná – otec může plnohodnotně přijmout děti své ženy z jejích předchozích vztahů, jak bývá například časté u jihoamerických Indiánů.
Z předchozího se nabízí odpověď na to, proč je tak důležité přesvědčit partnera o tom, že potomek je společným dílem a nositelem jeho genů. Dokonce u jiných skupin (například u některých afrických kultur) až prohlášení otce, že je potomek jeho, se jím teprve stává. Rozpoznání podoby má tak hlubší význam než jenom radostné prožívání narození. A dokonce se zdá (alespoň někteří autoři se to snažili prokázat), že malé děti mají skutečně rysy svých otců zdůrazněny, což mohlo být velkou výhodou, aby nebyly zavržené. Ale možná, že mnohdy je nalezení podoby důsledkem očekávání ve smyslu „přání otcem myšlenky“. Ať tak či onak, mé děti byly celé já.
