Toto jsou familiární přezdívky významných nálezů našich předků. Každý z nich znamenal dílčí převrat v názorech na to, jak vypadali a jak žili naši pra-pra-dědové a pra-pra-báby. Obraz „před-lidství“ a počátků lidství skládáme jako mozaiku již 150 let.
A každý z těchto nálezů má svůj příběh, osoby a osudy, které jsou mnohdy fascinující. Například k jednomu z nálezů došlo při prostém odběhnutí stranou od ostatních za účelem vymočení. Jiné objevy měly počátek v pohledu z letadla a intuitivním odhadu, a to ještě dávno před metodami letecké archeologie. Mnohokrát sehrála roli skutečně náhoda, jindy pečlivá systematická a dlouholetá práce v terénu. Osobnosti jednotlivých vědců dávaly vždy těmto objevům punc tajemství. Každý z objevů byl spojen s prožíváním radosti, štěstí a katarzní krásy. V každém se odrážel dobový kontext i zájmy a slabůstky objevitelů. Tyto osudy objevů nemá kdo vyprávět; pouze občas zpověď stárnoucího vědce poodhalí, jak to tenkrát bylo (viz třeba dosud čtivá Dartova knížka o Taungském dítěti). Jen ojediněle probleskne něco na veřejnost. Příkladem může být nález australopitéka (přesněji „australopitéčky“) ze sedmdesátých let, který je ozvláštněn historkou, jak nálezci poslouchali hudbu Beatles a dali proto podle jedné z písní naší předchůdkyni jméno Lucy.
Ovšem nalezení větší nebo menší části kostry v ojedinělém nebo větším počtu je jen začátek poznání toho, co se odehrálo nebo mohlo odehrát před statisíci a milióny lety. Pokračování děje se skládá z rekonstrukce celistvějších částí, měření, srovnávání, statistického hodnocení, modelování, studia prostředí podle geologických stop, pylových zrn a ostatků zvěře, chemické analýzy, izotopové analýzy a odhadu stáří, mikroskopických technik a tak by bylo možné pokračovat dál. Zkrátka pro laika spíše „nuda“, pro odborníka doba „netrpělivosti“ a počínajících diskuzí. A zde se vytvářejí nová dramata a děje. Návraty k starým nálezům a změny názorů na ně z novějších úhlů pohledů patří mezi ty lepší příběhy. Žárlivost a nevraživost nebo zklamání z hlediska priority jsou těmi horšími osudy vědy. Zase jen jeden příklad: Několik let již trvá někdy až urážlivá a ironická polemika o původu nálezu malých lidí (mediálně známých jako hobbiti) z ostrova Flores v Indonésii.
Ale většinou se zapomíná, že na počátku byl život konkrétních bytostí, ať už je označíme za takové nebo jiné lidi nebo australopitéky. I nově rekonstruovaný a popsaný nález Ardi (kdy první objevy jsou staré 15 let) byl vyspělým homininním (tj. v lidské linii) lidoopem s velkou inteligencí, zřejmě se schopností uvědomovat si sama sebe a žijícím ve svazcích s druhými, z nichž Ardi (byla to žena či samice, vyberte si) měla třeba někoho raději a jiného z tlupy či společnosti (vyberte si) by raději neviděla. Poznávala svět vzpřímeně při pohybu již po dvou a třeba poslední večer před smrtí s úžasem pozorovala západ Slunce (i když v Africe trvá mnohem kratší dobu) nebo hvězdnou oblohu (vyberte si). Naše minulost je nejen mozaikou toho, co jsme schopni zrekonstruovat z kosterních pozůstatků a materiálních stop života, ale je současně plynulým tokem na sebe navazujících životů našich předků, jejich osudů, vyprávění, pohledů, úsměvů a pohlazení.
--------------------------
Taungské dítě – nález Australopithecus africanus v jižní Africe z 20. let minulého století
Louskáček – nález robustního australopitéka Paranthropus boisei z východní Afriky z přelomu 50. a 60. let
Lucy – nález zástupce Australopithecus afarensis z Etiopie ze 70. let (stáří kolem 3,2 miliónu let)
Ardi – nález předchůdce australopitéků Ardipithecus ramidus z Etiopie z 90. let (stáří 4,4 miliónu let)
hobbiti – nález Homo floresiensis z Indonésie (stáří možná až jen 18.000 let)
