Jedno z čistě lidských konání je smích. Většinou se smějeme v situacích, kdy něco není úplně v pořádku – někdo někam padá, prožívá nebezpečí, náhle se ocitne v nečekané situaci …
Smích tedy doprovází chvíle, kdy si nejsme jisti, zda je nám či někomu ubližováno a jak to dopadne. Nebo se rozesmějeme, když nás něco překvapí a my se lekneme. Jindy chceme někomu tak trochu ublížit, ale ne zas až příliš, a tak mu provedeme tzv. kanadský žertík. Trvalá oblíbenost grotesek stojí na neštěstí druhých, které ale nakonec dobře dopadne. Veselé taškařice, jako např. masopustní reje, jsou provázeny strašidelnými maskami. Zkrátka v situacích, které označujeme jako ambivalentní, tj. které působí pozitivním i negativním signálem najednou, řešíme vnitřní neklid a napětí smíchem.
Lidé často směšují smích s usmíváním. Pomineme-li ironický úsměv, který má pak přenesený, metakomunikační, význam, je úsměv vždy spojen s dobrou náladou, s kladnými pocity, s pozitivní signalizací. Usmíváme se na malé dítě, usmíváme se na pozdrav, usmíváme se na ty, kteří se nám líbí a kteří v nás vzbuzují důvěru. Přestože mnohé mimické svaly se zapojují obdobně při úsměvu a smíchu, je tu ještě jeden rozdíl – zvukový doprovod. Úsměv se odehrává potichu, smích může být až „hurónský“. Podstata rozdílu spočívá v motivaci, která nás vede buď k usmívání nebo k smíchu. A to lze zřejmě vysvětlit evolučně a pomocí hormonů zvaných endorfiny.
Endorfiny jsou látky, působící jako opiáty, které jsou uvolňovány např. při tělesné námaze (a mohou nás tak chránit před bolestí) nebo při jídle (vyvolávají tak příjemný pocit a tím signalizují, že už by to stačilo) nebo při dotycích od blízkých (upevňuje se tak kladný vzájemný vztah) včetně líbání (prohlubuje se tak vzájemný partnerský vztah) apod. Endorfiny uvolňované při vzájemném čištění srsti jsou zvláště důležité u primátů. Drbání a probírání srsti (tzv. grooming) je přitom pro šimpanze a další naše příbuzné klíčovou sociální záležitostí. Pomocí něho jsou řešeny konflikty, vytvářeny koaliční vztahy, upevňována podřízenost a nadřazenost ve skupině. Čím je více jedinců ve skupině a čím více je společenských událostí nebo souvislostí, tím více a intenzivněji je třeba se navzájem drbat a uvolňovat endorfiny.
U člověka však nastalo něco, s čím matka příroda původně nepočítala – náš život a lidská společenství se staly tak složitými, že bychom se museli udrbat. Jedna z hypotéz o vzniku řeči (od Robina Dunbara) předpokládá to, že náš exkluzivní způsob dorozumívání plnil z počátku právě funkci nahrazování groomingu, tedy funkci sociální. Teprve pak se k tomu přidaly i jiné významy (sdělujeme si své pocity, vysvětlujeme, jak se co má dělat, ovlivňujeme život druhých). Další evoluční psychologové se domnívají, že řeč však neposkytovala prožitek uspokojení a radosti ve stejné míře, jako drbání, protože tu chyběly ony „zázračné“ endorfiny.
Smích je vcelku spojen s výraznými dechovými a až pohybovými aktivitami. To je zřejmě to, co nám umožňuje navodit si dobrý pocit uvolněním endorfinů (a skutečně při smíchu je vyplavujeme, aby se dostaly do mozku). Napětí z nejisté situace zmizí, zasmáli jsme se a je nám dobře. Ale význam smíchu jde ještě dále: společné zasmání posiluje vzájemnou solidaritu a prožívání sounáležitosti. Abychom se mohli společně smát, vyprávíme se dokola u ohně příběhy, kdy se někomu nepodařilo chytit klokana, nebo ve společnosti vtipy o hloupých jednou policistech, jindy politicích nebo blondýnkách. Někdy se až křečovitě nutíme do vyprávění směšných situací, abychom mohli při smíchu zažít sounáležitost. Vypravěči veselých historek a vtipů jsou oblíbení všude na světě a na všech společenských událostech. I na pohřbech se dá vesele vzpomínat na nebožtíka, abychom smutek odlehčili trochou endorfinů.
