Všeobecně chápeme řeč jako jeden z největších výdobytků naší evoluce, který slouží ke sdělování informací. Ale jde o to, jakých informací.
Odborníci různých oborů zdůrazňují odlišné významy naší řeči. Nejčastěji se hovoří o sdělování informací, tedy popisu věcí, událostí, dějů, jak co vypadá, jak se to získá či jak to má sloužit. Řeč ale (spolu s jinými prostředky komunikace, zvl. mimikou a tím, jak mluvíme) také vypovídá, jak prožíváme danou situaci, jaký máme vztah k tomu, s kým se bavíme, zda se něčeho obáváme nebo naopak radujeme. Řeč dále používáme k ovlivňování druhých, říkáme jim, co mají udělat, přikazujeme jim či jim pomáháme nebo bráníme v jejich počínání. To zdaleka není vše. Pomocí řeči se např. zdravíme nebo vyjadřujeme estetické pocity. Pomocí řeči ve své mysli formulujeme myšlenky a přemýšlíme, uvědomujeme si sebe sama. Jazyk, kterým mluvíme, je úzce spjat s chápáním světa a názory druhých, se kterými máme společnou historii a tradice, a spoluvytváří tak to, co nazýváme naší kulturou (v širším pojetí). Funkcí, které řeč plní je zkrátka více.
Mnohdy máme potřebu si s někým popovídat bez ohledu na to, co si budeme říkat (o hokeji nebo módě, o politicích nebo hercích). Důležitější je být spolu a potvrdit si, že máme vzájemně pozitivní vztah. Okruh těch blízkých a známých, se kterými si rádi zajdeme na pivo nebo posedíme u táboráku, je nutně omezený. Žijeme však v širším společenství a různě odstupňovaných vztahů je příliš mnoho.
Při bližším zkoumání toho, co si vzájemně říkáme, se ukazuje, že nejvíce pozornosti věnujeme sociálním vztahům a sdělování, co kdy kde a kdo o kom řekl a udělal, co se komu přihodilo – jinak řečeno drbům. Takovéto informace tvoří až tři čtvrtiny všeho, co si sdělujeme (u mužů poněkud méně, u žen naopak více, ale rozdíl není až tak velký). Důležité na této skutečnosti je, že takto si potvrzujeme a vytváříme vztahy vůči daleko většímu počtu lidí, než bychom stíhali přímými kontakty. Společenské vědy hovoří o sociálních sítích. Každý z nás máme potřebu v těchto sítích být někde zakotven a vědět, co od koho může očekávat, zda podporu a pomoc nebo naopak zradu.
Budeme-li zkoumat chování a život opic a lidoopů, tedy našich evolučně příbuzných, zjistíme, že si velmi často utvářejí a poskytují sociální sounáležitost, potvrzují vzájemné postavení ve skupině a vyjadřují ochotu spolupráce pomocí doteků formou čištění srsti (tedy jejím „drbáním“). Čím větší jsou skupiny, ve kterých žijí, a čím je složitější organizace uvnitř nich, tak tím častější je toto vzájemné čištění srsti. Kdybychom takovou úměru použili i na člověka, tak bychom i u tradičních společností, kde je počet jedinců ve skupinách omezený, museli očekávat, že se budou lidé snažit neustále jeden druhého hladit, vískat a škrábat.
Jeden z evolučních psychologů, R. Dunbar, z toho vyvozuje, že bylo v naší pradávné minulosti potřeba vytvořit nový, odlišný způsob vyjadřování společenských vztahů, a tím byla řeč. Mluvíme tedy proto, abychom si „podrbali“, abychom měli jistotu o tom, kdo koho má rád, s kým je dobré se přátelit, komu raději nevěřit. S rozvíjením řeči se pak ukázalo, jak je vhodná a dobrá i pro všelicos jiného, např. k popisu, jak ulovit mamuta a vyrobit oštěp, k získání přízně partnera či partnerky, k varování dítěte před nebezpečím ohně. Také bylo možné vyprávět příběhy o předcích a původu světa.
Je-li tomu tak, měli bychom se snažit si občas popovídat s druhými a i s těmi, kteří to potřebují více než my. Je-li skutečně řeč takovým vzájemným drbáním, pohlaďme se, když to bude možné.
