Spletitost evoluce člověka je čím dál více komplikovanější. Alespoň se to zdá na základě srovnání genomu nás „pravých“ (tzv. anatomicky moderních) lidí, neandrtálců a tzv. děnisovanů. Co vše se za vztahy mezi námi a našimi bratry či bratranci skrývá?
Dlouhá debata, zda se naši přímí předci mísili či ne s neandrtálci, je již několik let vyřešená, a to tak, že jsme se mezi sebou nepopiratelně křížili. Asi k tomu nedocházelo moc často, ale část genů si od nich nosíme v sobě. Zřejmě jsme takto získali schopnost odolat infekcím, na které se oni v mírném pásmu dávno před naším příchodem adaptovali. Možná si někteří z nás od nich převzali vlohu pro zrzavost.
Do příběhu neandrtálské Júlie a „kromaňonského“ Romea vstoupili ke všemu ještě děnisované. Zatím známe po nich jen drobné pozůstatky (zub a článek prstu) z jeskyně na daleké Sibiři, které ale byly prozkoumány i geneticky. Údiv byl nemalý, neboť se od nás a stejně tak od neandrtálců lišili. A s nimi se předkové dnešních lidí křížili také. Geny neandrtálců a děnisovanů se nacházejí v různé míře u různých populací s výjimkou subsaharské Afriky. Afrika (mimo její severní regiony) nebyla dotčena promiskuitou se souběžně žijícími skupinami našich blízkých bratránků. Ale jinak jsme se promíchali, jak jen to šlo. Neandrtálské geny nemají pouze Evropané, ale jejich stopy se táhnou dál na východ Asie. Děnisovanských genů se zase zatím nelogicky nachází nejvíce v Melanésii, o jejichž obyvatelích se přitom předpokládá, že jsou potomci prvních vln migrace z Afriky po jižním okraji Asie – tedy ne přes Sibiř.
Možná, že těch bratranců bylo více. Naznačují to alespoň jak florésští lidé (oni před nedávnem slavní „hobiti“ z ostrova Flores), tak úplně nedávné nálezy tzv. jeleních lidí z Číny.
A tak je zjevné, že evoluce člověka v posledních statisících letech nebyla ani jednoduchou posloupností stále se rozvíjejícího a k dokonalosti se vylepšujícího Homo sapiens a ani neprobíhala tak, že bychom se postupně rozdělovali a dělili na samostatné odhraničené skupiny, počínaje oddělením neandrtálců a kdysi záhadně i děnisovanů. Pravda je jako vždy někde mezi tím a náš původ rozhodně nebude srozumitelně průzračný.
Napadá mne ještě při této příležitosti, že zapomínáme, jak se v tom „křoví“ našeho vývoje vytrácí, kde v minulosti vlastně začíná naše lidskost jako taková, od kdy a tudíž kdo všechno jsme byli lidmi. Jak dalece a zásadně jsme se v myšlení a schopnostech vnímat svět a symbolicky si ho vysvětlovat vlastně odlišovali od neandrtálců? Bylo oněch přibližně 200 000 až 300 000 let odděleného vývoje podstatných, abychom byli jinými lidmi? A co teprve banálně nedávné větvení k populacím Pygmejů, Khosajů či Novoguinejců, Australanů nebo obyvatel celé Eurasie a Ameriky.
