Pár poznámek k vraždění neviňátek

Vymezení okamžiku, od kdy lze úmyslné způsobení smrti zárodku, plodu, novorozeněte či kojence chápat „jen“ jako zabití nebo „již“ jako vraždu, není až tak samozřejmé a jednoduché.

http://www.un.org/en/ecosoc/julyhls/photos.shtml

    Jednou z nitek, které se vinou naším morálním uvažováním, je otázka, od kdy (od jakého okamžiku) se stáváme lidskou bytostí. Jsme jí v momentě splynutí spermie s vajíčkem? Nebo až se shluk buněk usadí v děloze a je tak určeno, které buňky se budou podílet na utváření placenty a z kterých se vyvine budoucí embryo a jeho plodové obaly? Nebo, že by byl rozhodující moment o něco později, kdy vznikají základní vrstvy buněk zárodku, ze kterých se pak dále vytvářejí jednotlivé orgány a orgánové systémy? Po osmém týdnu od oplození má budoucí človíček již základy všech orgánů. Postupně ale teprve začínají fungovat. Zvláště mozek má před sebou ještě dlouho cestu růstu a vývoje.

    Nebo, že by tím rozhodujícím momentem byl porod? Jestli nastane dříve nebo později, je otázkou mnoha faktorů, ale také souhry mezi matkou a plodem. Vývoj jedince je s různými „výkyvy“ plynulý a bez jednoznačných předělů. Biologové a lékaři jsou postaveni do situace, že nedokážou spolehlivě vymezit žádné jiné hranice než oplodnění a smrt, případně ten porod. Ani na konci života nelze úplně jednoznačně definovat okamžik smrti. Ale i oplodnění je komplikovaný proces, byť zde je „rozhraní“ nejjednoznačnější.

    Ale můžeme jít dále. Od kdy si začínáme uvědomovat sami sebe, abychom mohli hovořit o člověku v jeho sociální rovině a ne jen biologické? A opět psychologové, kulturní antropologové a etologové mohou ukázat, jak je tento proces postupný a ne vždy jednoznačný.

    Pomiňme náboženský pohled, který, velmi zjednodušeně řečeno, předpokládá „vstup“ duše do těla, kdy duše je tou podstatnou entitou, jedinečností. Pak bychom se mohli dohadovat, kdy nastává ten okamžik. Pokud jej ztotožníme s oplozením (i když nevím, proč by to nemohlo být i kdykoliv jindy), pak je situace jasná a jakýkoliv vyvolaný potrat je vraždou. Jako biologovi se mi takovéto chápání příčí, protože si nemohu představit shluk buněk na úrovni láčkovce či sumky jako lidskou bytost. Podobně kompletní dědičná informace v oplodněném vajíčku není nic víc než soubor molekul DNA, příp. včetně RNA, a nikoliv lidská bytost. Uznávám však, že toto je poněkud pozitivistický přístup.

    V naší společnosti je zvláštní pozornost zaměřena na novorozeně. I přes možné výhrady je chápáno jako nový člen lidské společnosti a je předmětem plné (i právní) ochrany. Ublížení nebo zabití novorozeněte chápeme jako jeden z nejhanebnějších činů. V rámci rodiny je o malé dítě intenzivně pečováno. Je hýčkáno až do doby, kdy začne více rozlišovat svět vnější od „já“ a začne si prosazovat jako jedinec své požadavky. Pak záleží na metodách výchovy a odolnosti rodičů, jak dalece sáhnou k trestům. Ale (až na výjimky) dětem neubližujeme a nezabíjíme je.

    Ve světě zvířat není zabíjení mláďat, infanticida, ojedinělá. Většinou ji však můžeme pozorovat v souvislosti s vytvářením podmínek pro vlastní rozmnožování nového vůdčího samce; je tomu tak např. u paviánů, zeber, lvů. Ztráta mláděte (jeho zabití samcem) urychlí u samice možnost nového oplodnění. V takovéto podobě u lidí zabíjení dětí neznáme. Snad jen biblický příběh o vraždění neviňátek králem Herodem to připomíná.

    Přesto zabíjení dětí nebo jejich ponechání osudu s následkem smrti (ale z jiných důvodů) můžeme pozorovat u mnoha společností a kultur. Zajímavé je, že to bývá často spojeno s chápáním „lidskosti“ dítěte v dané kultuře. Jihoafričtí Sanové dávají matkám prostor pro to, aby buď z důvodu poškození dítěte nebo z důvodu příliš brzkého porodu po předchozím (mít více příliš malých dětí je neslučitelné s kočovným způsobem života lovců a sběračů) mohly dítě nechat zemřít. Teprve po asi 10 dnech je dítě řádně ošetřeno a přijato do lidské společnosti. U některých indiánských kmenů je toto období, kdy dítě není dosud „člověkem“, ještě delší. V minulosti pralesní indiáni nechávali v případě ohrožení „nadbytečné“ děti zemřít, aby se mohli věnovat jen těm, které byli schopni zachránit. Východoafričtí Masajové považují dítě za pokračování období plodu po celou dobu kojení. Pak je smrt takového kojence chápána jako u nás potrat. V souvislosti s kulturními tradicemi bylo dále vícekrát pozorováno (např. i v Indii a Číně, nikoliv tedy jen u „primitivních“ skupin) preferování synů na úkor dcer, a to tak dalece, že opomíjené dcery mají vyšší úmrtnost. V Číně bylo v souvislosti s omezeným počtem „povolených“ dětí zaregistrována přímo vyšší úmrtnost novorozeňat – děvčátek, takže skrytá infanticida.

    Problematika plnohodnosti jedince ve společnosti jde ještě dále. V tradičních společnostech je jedinec vřazen mezi dospělé až po prokázání svých schopností v iniciačním obřadu, často spojeným s nemalým utrpením (překonáváním bolesti, přežitím v nehostinných podmínkách bez pomoci apod.).

    Zabíjení dětí a činění jim bolesti není tedy vždy jedno a totéž. Ať se nám to líbí nebo ne, ať je to pro nás sebevíc nepřijatelné, tak sanská matka zahrabávající své novorozeně s vývojovou vadou do země není vražedkyní, zatímco matka u nás, která vhodí novorozeně do odpadkového kontejneru, ano (bez ohledu na případné těžké sociální podmínky a bez ohledu na záchranu dítěte bezdomovci v případě malého Čtvrtka).