Zřejmě se nám s věkem snižuje intenzita prožívání emocí. Ne snad proto, že bychom emočně chřadli a lhostejněli. Jen biochemické děje v příslušných částech mozku probíhají líněji.
Dětská radost z pocitu bezpečí nebo z dárků je nakažlivá a nadchne i všechny zúčastněné. Radost malých dětí je dávána jako příklad toho, o co se máme snažit. Stejně tak jejich smutek v nás vyvolává pocit potřeby jim pomoci a ochránit je. Domnívám se, že to mimo jiné souvisí s intenzitou jejich emočního zanícení. Aby se děti rychleji naučily, co je pro ně důležité, je toto poznávání světa spojeno se silnějším prožíváním. Nové zážitky děti ohromují nebo zastrašují; v prvním případě je nově získaná zkušenost motivuje k opakování, v druhém vyhýbání se situacím, které k ohromení či strachu vedly. Čím více toho v životě poznáváme, tím se přeci jenom lépe vyznáme v tom, co udělat máme nebo nemáme. A tak to nové asi i méně prožíváme.
Výjimkou ve smyslu intenzivního vzepětí je puberta a následné období adolescence. Nová zkušenost dospělosti, hledání sebe sama, první lásky a velká kamarádství nám ve velmi rychlém sledu ukazují na naše místo ve světě, určují, k čemu budeme dál v celém svém pokračujícím životě tíhnout a čemu dávat přednost.
Nedávno jsem po obědě podřimoval a z rádia se ozývala hudba mého náctiletého mládí. Já v polospánku najednou prožíval povznášející radost, která až sentimentálně lechtala někde v hloubi mého mozku centra pro prožívání štěstí. Ve spěchu života se obáváme pozastavit se a sentimentálně odhalit to, co nás z dětství a mládí provází dodnes. Asi je to škoda. Asi se šidíme. Vnitřní zavzpomínání a obnovení starých zážitků radosti nás přeci může obohatit a alespoň dočasně v nás oživit toužení po velkých činech a cílech. Myslím si, že si sentimentalita nezaslouží pejorativní nádech, který jí náš jazyk přisuzuje.
No a teď, když se blíží Štědrý večer, se opět těším na ten pocit chvění u srdce, který si v sobě nosím od prvních vánočních stromečků a zpívaných koled.
