Doba, ve které žijeme, nás pochopitelně zajímá především. Přesto se občas ohlížíme přes rameno nebo zvedneme pohled do dálky před námi.
Tam i naopak
Snažíme-li se porozumět současnosti a popsat ji, můžeme se pokusit sledovat vše možné, ale na druhou stranu se bude jednat jen o část všeho toho, co je možné poznat a prozkoumat. Máme omezený výběr z technických důvodů, protože můžeme zaznamenat v dané chvíli jen ohraničenou část vztahů, vlivů, dějů. Máme ale možnost více méně postihnout kterýkoliv z nich. Také jsme omezeni představivostí, která závisí na zkušenostech a dosavadním poznání.
Studujeme-li něco, co už se dávno stalo, máme většinou jen zbytek informací – zkamenělý otisk těla vyhynulého tvora, zbytek kostry v hrobě, několik nádob a nástrojů nebo hliněnou destičku s částí záznamu o uskutečněném obchodě. Máme k dispozici jen zlomek, jen odraz minulých událostí.
Chceme-li studovat, co bude, tak máme možnost prozkoumat východiska, ale přímo, co z nich vyplyne, nezjistíme. Můžeme kvalifikovaně usuzovat, ale čím dál do budoucnosti chceme dohlédnout, tím více hádáme jako z křišťálové koule.
Minulost jsme nuceni složitě rekonstruovat, čímž se jen mlhavě přibližujeme k odhalení zmizelé skutečnosti. Zaplať pánbůh za to paleontologii, archeologii, antropologii a historii. Budoucnost vlastně také jakoby rekonstruujeme. V obou případem vycházíme z logiky a deduktivního myšlení, můžeme si pomáhat srovnáním s tím, co víme, že bylo, nebo co se událo, když proběhlo něco jiného. Můžeme si však „hrát“ a pomocí teorie her modelovat, co se mohlo stát či co se může stát (o tomto hraní si bych rád přiblížil pár myšlenek někdy později, stojí to za to). Ačkoliv výsledek pátrání po minulosti nás nikdy neuspokojí a odhad budoucnosti se nakonec ukáže jako nepřesný, po poznání minulosti i budoucnosti velmi toužíme, jejich odhalení potřebujeme. Zkušenost i predikce nám totiž umožňují se rozhodovat. Minulá a budoucí dimenze je nám lidem vlastní. Minulost nám nabízí obraz světa, dává nám jistotu, zakořeňuje nás. Budoucnost tomu všemu dává smysl. Proto mnozí rádi čteme historické romány a chodíme na turistické výlety po památkách, proto mnozí z nás mají rádi sci-fi literaturu a filmy.
Bez minulosti a budoucnosti nedokážeme žít. Je pravda, že kulturní rozdílnost v tom, jak dalece je pro nás ten či onen směr na časové ose, důležitý, je převeliká. Někdy převládá vnímání času na úrovni několika sklizní obilí, jindy se pohybuje naše paměť v horizontu událostí jedné generace, jindy se zajímáme o svůj původ před milióny let či budoucnost za několik desetiletí až staletí.
Nakonec možná není až tak důležité, jak dalece přesně svoji minulost známe; hlavně že ji doopravdy máme, že se ji snažíme poznat a že ji alespoň tušíme a máme se tak o co opírat. Podobně není asi až tak důležité, jak dalece přesně víme, co bude, ale je důležitější, že máme k čemu vzhlížet a k čemu směřovat. Z tohoto pohledu obdivuji vizionáře architekty a vizionáře meziplanetárních stanic, tvůrce fyzikálních teorií o vzniku vesmíru nebo teorií o mechanismech evoluce. Z téhož pohledu se naopak lehce usmívám nad diskuzemi o globálním oteplování či blížících se dobách ledových, čímž vůbec nechci snižovat význam klimatických změn a role člověka v nich. Zarputilost diskutérů-proroků je to, co mi vyvolává úšklebek na rtech.
