Slavný film Planeta opic nabízí převrácený obraz člověka a lidoopa, aby nastavil tvář našemu sebevědomí a pocitu jedinečnosti. Podařilo se mu to skvěle. Ale jak dalece se mýlil?
Podle mého názoru předloha filmu, novela Pierra Boullea, je svým způsobem poetičtější a přesvědčivější, ale závěrečnou scénu, kdy herec Charlton Heston padá na kolena do písku před zbytkem Sochy svobody, asi v kinematografii hned tak něco nepřekoná. V obou verzích vystupují lidoopi jako civilizovaní, kulturně vyspělí tvorové. Pozice lidí je vymezena do podoby, která odpovídá běžné představě především o šimpanzech.
Ačkoliv média přinášejí opakovaně nové poznatky o dovednostech lidoopů a zdůrazňují mnohou podobnost nám lidem, zůstávají tito naši blízcí příbuzní pro většinu lidí „opicemi“. Skutečné opice zná náš evropský kulturní okruh od starověku. Tehdy si k nim vytvořil zcela pejorativní, hanlivý postoj, byť s uznáním velké učenlivosti. Takovýto obraz se promítá až do slavného díla Život zvířat od Alfreda Brehma, ve kterém jsem si ještě jako dítě čítával a získával nad ním touhu po přírodních vědách. Lidoopi, se kterými jsme se seznámili až v 17. století, jsme sice považovali za nám podobné, ale podstatně se jinak nelišící od ostatních zvířat. Na tom v české současnosti zásadně nic nezměnily ani popularizující knihy např. od Jane Goodallové (Ve stínu člověka), Rogera Foutse (Nejbližší příbuzní) či Frans de Waala (Dobráci od přírody).
Zamyslíme-li se nad životem šimpanzů, goril i orangutanů a zkusíme-li si představit jejich svět, bude v něm nutně cosi i lidského. Nejde jen o to, že lidoopí používají nástroje, mají složité sociální vztahy, zachovávají tradici, jsou schopni dorozumívat se pomocí naučené znakové řeči nebo řešit složité abstraktní úkoly, ale také o to, že si dokážou představovat a také prožívat. Šimpanzí matka mazlící se s mládětem není jen matkou pečující o ně. Šimpanzice pečující o umírající jinou samici, svoji matku, projevuje více než jen běžnou pomoc druhému. Gorilí samec není pouze dominantním vůdcem, ale současně je starostlivým ochráncem. Schopnost vcítění do mysli druhých jedinců jim umožňuje být nejen členem tlupy, ale i manévrovat druhými ve svůj prospěch.
A tak ta malá, ačkoliv symbolicky nekonečně velká vzdálenost mezi ukazováčky Adama a Boha z fresky od Leonarda da Vinciho v Sixtinské kapli je pro mne vyjádřením i malé, byť nekonečně velké vzdálenosti mezi mnou a lidoopy.
