Poněkud polozapomenutý český spisovatel Jaroslav Putík napsal kdysi v nějaké své knížce, že bod nejhlubšího úpadku je současně bodem obratu. Tato myšlenka mi uvízla v mysli natrvalo.
V jeho mnou zapomenuté knize asi nebyla tato věta náhodou. Jaroslav Putík totiž řešil ve svých románech osudy lidí ve vypjatých morálních situacích a jejich prožívání zmaru a nespokojenosti. S obdobnou myšlenkou jsem se setkal vícekrát, ale Putíkovu jasnou a výstižnou formulaci nedokázal v mých očích nikdo překonat. Na první pohled se zdá být tvrzení o životním či společenském pádu až na dno silně pesimistické. Kdykoliv mi bylo „ouvej“, vynořovalo se mi v mysli obrácené poselství nejhlubšího úpadku, a to že bude už jedině lépe. Když je nejhůře, může nastat jedině růst a obnova. Takto vyzbrojován optimismem jsem se vracel do růžovějších životních období.
Má to háček – kdy bylo skutečně nejhůře a kde se nacházelo dno, rozpoznáme, až když se dostaneme do fáze vzestupu. Přesto, že dno do poslední chvíle nevidíme, byl jsem vždy přesvědčen, že existovat musí, což mi pravidelně dodávalo životní vzpruhu. Střídání vzestupů a pádů vnímám jako logické a zákonité.
Proč vlastně o tom píšu. Nepředloženě jsem nahlédnul do statistik aktuálních blogů: nejčtenější z nich se týkají především tzv. politiky, dále méně často sportu a nanejvýš ještě cikánů (Romů). Pominu-li naši českou, údajně tradiční vlastnost být nespokojen se vším, tak marasmus v oblasti společenské morálky a veřejného dění, jak je avizovaný a sdílený blogery (dodávám, že i novináři a samotnými představiteli stran a státu), mne konec konců začíná již naplňovat optimismem ...
