Je naprosto běžné a v dětském věku i jaksi normální, že se ostatní děti baví komolením Vašeho jména. Dotyčný postižený buďto rozdá pár pohlavků či odejde s pláčem, posměváček má na chvíli dobrý pocit jaký je neskutečný hrdina. Co však dělat, když tím posměváčkem je člověk dospělý, předpokládám, že i svéprávný a řadí se k druhu homo journalist!!!
Nikdy jsem si o novinářské etice nedělala žádné přehnané iluze a po pravdě rok od roku je situace horší. Nějak se nám i dříve seriozní tiskoviny houfně mění na nechutný bulvár. Dnes mě dostal naprosto dokonale článek ,,publicisty,, Marka Stoniše v Reflexu. ,,Pitomio: Všichni se perou já se směju,,. Není podstatné, zda Pan Okamura je či není populista, zda své sliby myslí vážně, či je to jen další zlatokop. Nicméně je to člověk, člověk vážený, člověk který v životě něco dokázal a vypracoval se od nuly, mimochodem je i senátor. A jako takový by si zasloužil trochu úcty.Nechci zastírat, že jsem jeho volič a fandím mu. Něco takového by mě naštvalo, ať by to napsali o komkoliv. Kdo dal panu Stonišovi právo kohokoli urážet, kdo ho nominoval na neomylného nadčlověka, který vše ví s neomylnou jistotou. Jakým právem zneužívá svého postavení a snaží se zdiskreditovat člověka. Podotýkám jakéhokoliv člověka. Copak se novinařina nedá dělat slušně, Copak je nutné takto veřejně blít své urážky. Kdyby to byl první případ asi bych se neobtěžovala psát tento článek, bohužel se z těchto nešvarů stává v podstatě pravidlo. Nemusím s někým souhlasit, ale to mi ještě nedává právo ho urážet. Někdy se nemohu zbavit dojmu, že spousta dnešních novinářů má potřebu si léčit své komplexy a svou neschopnost zakrývat tím, že si vlastní ego namasirují urážkami a diskreditací lidí, kterým nesahají ani po kotníky a je jedno, zda jde o politiky, umělce vědce či posledního metaře.
