Církevní restituce, aneb církevní majetek a historie

"Co bylo ukradeno musí být navráceno" tuhle mantru omílá současná vláda pořád dokola! Je ale vůbec důvod něco vracet?

Jak to vlastně bylo s církevním majetkem v historii? Feudální majetkové právo bylo na rozdíl od dnešního práva velmi složité a není snadné se v něm orientovat. Panovník, či jiný šlechtic obvykle daroval církvi, respektive určité farnosti spadající do jeho vlastnictví majetek (kostel, klášter, či polnosti a lesy) nicméně tento dar byl omezen co do možnosti dispozičního práva. Nabyvatel nemohl s majetkem dále jakkoli nakládat, nemohl jej prodat,, bezúplatně převést na třetí osobu či zatížit dluhem. Také měl povinnost nakládat s darem jen k účelům k jakým byl určen. Dárce si ponechal právo dohledu nad takto darovaným majetkem a bez jeho souhlasu s nim nebylo možno jinak nakládat. Proto je z pohledu dnešního práva sporné, zda se jedná o majetek církve nebo o majetek koruny tedy státu. Různé církevní řády popřípadě bohaté kláštery také nakupovali, respektive směňovaly majetek. I zde je ovšem háček. Na první pohled by se zdálo, že takto nabytý majetek je právoplatně jejich, nicméně i zde je situace složitější. Podle kanonického právo tvoří totiž veškerý církevní majetek jeden celek, a jednotlivé církevní instituce jsou pouze jakýmisi správci s větší či menší pravomocí. Takže pro vysvětlení, pokud si klášter zakoupil například polnosti, nemohl s nimi volně nakládat, protože byl podřízen církevní linii. V českých zemích byl církevní majetek od středověku pokládán za majetek, panovníka, respektive státu. Panovník jej také v případě potřeby neváhal použít. Bylo běžné, že prodával kláštery či jiný majetek, třetí osobě pro financování válečných tažení a pod. Podstatnou měrou vstoupil do chaosu kolem církevního majetku až panovník JOSEF II. se svými reformami. Zavedl poměrně rigidní kontrolu státu nad majetkem církve a dohlížel především na to aby majetek nebyl nevýhodnými smlouvami znehodnocen, případně aby nebyl zašantročen - vytunelován. Právo dohledu nad majetkem církví převzala i vláda První republiky.V roce 1918 byly vyhlášeny pozemkové reformy, které se vztahovaly rovněž na majetek církve. Jednalo se o záborový zákon ze dne 19. dubna 1919 (č.215/1919 sb.) a dále o přídělový zákon z 30. ledna 1920 (č. 81/1920 sb.) Podle prvního zákona stát zabíral pozemková majetek jednotlivců či skupiny vlastníků nad 150 ha orné půdy a nad 250 ha ostatní půdy. Za takto zabranou půdu náležela vlastníkovi finanční kompenzace. Nabytá půda měla být rozparcelovaný a přidělena žadatelům z řad zemědělců. Při záboru církevního majetku se ovšem postupovalo značně benevolentně, neboť nebyl majetek hodnocen jako celek, nýbrž byl posuzován každý subjekt samostatně. Bohužel se nepodařilo do konce první republiky dotáhnout reformy do zdárného konce. Církevní subjekty mohli na obstavené půdě nadále hospodařit, nicméně byly povinny odvádět státu takzvaně hektarový příspěvek. Po válce se situace výrazně změnila. Zákon z 11. července 1947 o revizi pozemkové reformy (č. 142/1947 sb.) se měla rozparcelovat veškerá půda včetně církevní a navíc bylo možno rozsah půdy ponechané vlastníkovi omezit na 50 ha. Po únorovém převratu, dne 21. března 1948 vešel v platnost zákon (č. 46/1948 sb.) o nové pozemkové reformě, který stanovil, že půdu nemůže vlastnit vlastník, který na ni sám nepracuje. Tímto přišla církev o veškerý pozemkový majetek bez náhrady. Dne 14. října 1949 schválilo Národní shromáždění dva zákony: zákon o zřízení Státního úřadu církevního (č. 217/1949 sb.)a zákon o zabezpečení církví a náboženských společností státem (č. 218/1949 sb.) Do roku 1989 byl počet duchovních limitován ať už omezením nových bohoslovců vzešlých z teologických fakult, či limitem pro počet udělených souhlasů. Toto opatření "numerus clausus" udržovalo počet duchovenstva v poměru k počtu věřících na určité hranici, Po revoluci v roce 19990 byl zákonem (č. 16/1990 sb.) ze dne 23. ledna 1990 zákon o dohledu nad církvemi zrušen, nicméně státní zabezpečení duchovních zůstalo. Od roku 1990 neustále narůstá počet duchovních kterým je třeba platit plat a zabezpečení přesto, že počet věřících se za posledních dvacet let rapidně zmenšil. Toto je v kostce historie církevního majetku, fakta zde uvedená jsem čerpala z článku historika Jana Rychlíka. Můj názor tedy je prostý. Pokud církev prokáže nade vší pochybnost vlastnictví konkrétního majetku, prosím nechť je ji vrácen. Obávám se však, že prokázat právoplatné vlastnictví bude problematické ne-li nemožné. Navíc se nabízí dostatečný prostor pro korupci. Rovněž finanční narovnání je vyčísleno v poněkud přemrštěných částkách s ohledem na restituční vyrovnání ostatních restituentů. Podstatné pro mne ovšem je, že církev která hlásá pokoru, mravní čistotu a podobné vlastnosti, se naprosto nemravně hrdlí o majetek v době kdy tato země je ve velkých finančních problémech a je ji naprosto lhostejno, že díky ní a jeji "nenažranosti" budou trpět důchodci, rodiny s dětmi, protože ty peníze bude nutno někde brát. Nehledě na skutečnost, že většina našeho národa se ke katolické církvi nehlásí a nevidím důvod, proč by na restituce měli doplácet právě oni!