Tenkrát mi táhlo za čtrnáctý rok a pamatuji se na to jako dnes. Přes celý panelák se od nás rozléhal zvuk Svobodné Evropy s typickým zvukem rušičky a my jsme se v opakovaných relacích dozvídali o smrti Jana Patočky.
Jako mluvčí Charty 77 zemřel při komunistickém výslechu dne 13.3.1977.
Teprve v dospělosti jsem se dostal k jeho dílu, které v dějinách českého filosofického myšlení považuji za klíčové. Byl to on, kdo určil počátek dějin do období městských řeckých států, kdy vznikaly první politické útvary. Teprve když svobodní občané vytvořili demokracii, založenou na rozumu, svobodě a zodpovědnosti, mohla vzniknout filosofie.
Patočkův „Náš národní program“ mi otevřel oči při konfrontaci Bolzanovy a Jungmannovy koncepce, které spolu počátkem 19. století soutěžily. Mně osobně je Bolzanův mravní koncept podstaty národa bližší, než Jungmannův akcent jazykově-sociální. Jungmannův koncept dějin nakonec zvítězil a díky Patočkovi jsem pochopil, že po 140 letech vedl zákonitě k vítězství komunismu v naší zemi. K vítězství toho komunismu, který ve světě zahubil miliony životů, u nás m.j. i život Patočkův.
V jádru Patočkova sdělení vidím morální imperativ pro dnešek. Patočka jasně vystopoval, že počátek dějin souvisí se vznikem politického člověka, který je schopen se politicky sdružovat a díky tomu se svobodně rozhodovat, nezávisle na tyranovi. Tato forma vlády, zvaná demokracie, však vyžaduje osobní angažovanost. Pokud si uvědomíme, že jenom díky aktivním politikům mohl vzniknout svobodný obor filosofie, nikdy nad politickou činností nebudeme ohrnovat nos. Pokud se někdo domnívá, že být filosofem je vznešenější, nežli být politikem, právě Patočka jej přesvědčí o omylu. Politická svoboda je předpokladem rozvoje všech ostatních oborů lidské činnosti, filosofie především. Sám Patočka tento étos dokonale naplnil. Jako filosof položil život při politické angažovanosti za ideály, které bytostně vyznával.
